GreyLinkDC++

Proč jsem v pirátské straně?

Jeden ze členů Pirátské strany se rozepisuje o svých důvodech, proč se stal Pirátem. Platí jeho důvody i pro vás?

27. 11. 2012

Každou vteřinou protečou sítí miliardy bitů.

Některé z bitů jsou otisky reality, rozdělené do tří barevných složek, smrsknuté na součet sinusoid, poslané rychlostí světla kabelem pod oceánem směrem na server někde v Palo Altu, kde se fotka východu slunce nad Kilimandžárem stane další z miliard key-value párů ve skutečně Velké Tabulce.

Některé z bitů jsou revoluční nápady, co pět měsíců od teď kompletně změní některý z průmyslů, pomůže posunout vědecké poznání o něco dál, změní svět zase o něco k lepšímu.

Některé z bitů jsou viry americké a izraelské výroby, snažící se dostat do Íránských centrifug. Některé z nich pocházejí od skupiny čínských hackerů, o nichž se oficiálně nic neví – odkud jsou, pro koho a proč dělají – jenom to, že jsou kurva dobří. Některé z nich jsou z ruských všechno-je-tu-legální serverů, kde spammeři spamují, viry se šíří, a farmy botnetů si vydělávají jenom tím, že na nic netušících počítačích minují BitCoin, kryptografické zlato dvacátého prvního století.

Některé z bitů jsou pseudonáhodná data – něco, co na první pohled vypadá jako zmatený šum bitů, ale ve skutečnosti jde o data člověka, který si váží svého soukromí – data, zašifrovaná veřejně dostupnými a známými algoritmy, založenými na násobení a mocnění velkých prvočísel v ještě větším prvočíselném okruhu, což je něco, čím Diffie s Hellmanem s tužkou a papírem udělali už v sedmdesátých letech čáru přes rozpočet NSA, CIA a dalším špehům, co si nemůžou pomoci a prostě Musí Poslouchat, asymetrická kryptografie v podání Rivesta, Shamira, Adlemana dovedla k dokonalosti, a hnutí cypherpunku naimplementovalo v implementacích jako PGP, OpenSSL nebo Tor.

Neberme na lehkou váhu to, že dnes můžeme opravdu po nezabezpečené lince pomocí veřejně známých technologií mluvit s kýmkoliv na druhé straně světa, aniž by nás kdokoliv špehoval.

A vládám se to nelíbí. Vlády východních i západních států, rozvojových i vyspělých, parlamentních i teokratických náhle zjistily, že tu před nimi leží něco, co nejde zkontrolovat. Co nejde zastavit. A to, co zasadili Diffie s Hellmanem v roce 1976 u papíru a knih o algebře, teď najednou otevírá cesty k informacím lidem v Íránu, Číně, USA. To, co začínalo v mailovém listu cypherpunkerů, teď shazuje diktátorské režimy na blízkém východě.

A vlády východních i západních států, rozvojových i vyspělých, parlamentních i teokratických kolem sebe najednou začínají kopat a jako odpověď sledují a zakazují ještě desekrát tolik co předtím. A využívají legální i podpásové ataky, aby si nad elektronickým světem udržely kontrolu (přičemž megakorporace jim zdatně sekundují – protože pro CISCO a NOKII je obchod s cenzorskou Čínou jako každý jiný). A ač bych rád řekl opak, tak se v kontrole i vašich elektronických kroků stávají efektivnějšími a efektivnějšími a sledují čím dál tím raději.

Na co se teď musíme ptát je – necháme je?

Doufám, že ne.

Proto jsem v Pirátské straně.

Naopak – některé z bitů jsou filmy, hudba nebo knížky – kultura, která byla od nepaměti sdělována a sdílena od člověka k člověku, od doby, kdy jeden lovec nakreslil na skálu obrázek mamuta tak, aby ho vidělo co nejvíc dalších lovců; od doby, kdy lidé začli vyprávět příběhy o posvátných horách a u ohňů zpívat písně, co mysl přenesou jinam, a jedině vyprávěním příběhů, jedině přenosem obrazu ze člověka na člověka vytváří společně sdílenou kulturu – něco, čím se člověk liší od zvířete, něco, co už od nepaměti nepatří jedné osobě.

A stejně, jako jsme kdysi dávno vyprávěli a navzájem si sdíleli příběhy o hrdinech, kteří přeplavali oceány, prali se s draky a spravedlivě vládli nad zemí, stejně tak dnes žasneme nad superhrdiny v masce, žasneme nad hudbou, která v nás vyvolá cosi prapůvodního, a je nám jedno, že jsme poslední příběh hrdiny – který už sice nekolí ohavného Grendela rodu Kainova, ale zase umí lépe střílet a vodku s martini chce protřepat, nemíchat – už nesdíleli u ohně, ale prostřednictvím decentralizované peer-to-peer sítě a tím, že jsme si vůbec dovolili něco takového udělat, jsme porušili několik mezinárodních zákonů — protože sdílení kultury a informací je natolik lidské, přirozené a normální, že někde vevnitř víme, že tohle není zločin – že tohle je něco, co člověk prostě dělá.

Sdílení je normální, a podle statistik internetového trafficu nejsem sám, kdo si to myslí. Některé vlivné skupiny si to nemyslí a pod záminkou zastupování autorů se snaží omezit osobní svobody.

Doufám, že se jim to nepodaří.

A proto jsem v Pirátské straně.

Datum: 27. 11. 2012, Autor: Karel Bílek
Přečteno: 127x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 5 čtenářů, celková známka je 2.2.

Zdroj: Pirátské Noviny

Policejní brutalita na Václavském náměstí: Rozhovor s napadenou vlajkonoškou

Dne 17.11.2012 se na Václavském náměstí odehrálo něco víc než jen demonstrace odborářů, přestože média se nám pokoušela vnutit právě tento obrázek o situaci. Kdepak, sedmnáctý listopad v Praze nám opět ukázal, jak velice blízko jsme situaci z roku 1989. Policie opět opakuje tu osudovou chybu – chrání gaunery a bije nevinné lidi. Jak daleko to až zajde? Budeme muset napříště vytrhávat dlažbu z ulice a stavět barikády? Anebo budou požadavky demonstrujících konečně vyslyšeny? Pirátské noviny přinášejí rozhovor s účastnicí protestu, která byla během pokojného protestování na Václavském náměstí surově zbita policií, která se ji navíc ještě rozhodla trestně stíhat.

26. 11. 2012

Lucie Obadalová není členkou žádného sdružení, uskupení ani odborů. Přesto na demonstraci 17.11. dorazila. Sama za sebe stála na magistrále jako součást té masy lidí, které by ministr Kalousek i další vládní činitelé označili pravděpodobně za „plebs“ a „póvl“. Nehledala žádný konflikt, chtěla prostě jen vyjádřit svůj osobní názor – a k tomuto záměru jí posloužila vlajka hnutí Anonymous, kterou hrdě držela nad hlavou na přeplněné magistrále. Možná až příliš hrdě. Na následujících řádcích se dočtete něco, co jste v televizi rozhodně neviděli, protože médiím v žoldu velkých finančních hráčů se nehodí do krámu informace o tom, že pokojně a nenásilně demonstrující lidé jsou i po tolika letech po Sametové revoluci bezdůvodně biti příslušníky policejních složek.

PN: Můžete nám nejprve říct něco o sobě?

Jmenuji se Lucie Obadalová, pracuji jako účetní a už tři roky sama na individuální úrovní bojuji proti nedemokratickému systému, který v České republice je. V rámci mé profese se jedná především o systém byrokracie, na kterém se podle mého názoru díky jeho zbytečné složitosti a nepřehlednosti mrhá nejvíce penězi obyvatel naší země. Jen díky tomu, že jsou obyčejní lidé neustále a čím dál tím více zavalování nesmyslnými a nesrozumitelnými formuláři či vyhláškami nebo předpisy, se mohou na jejich úkor v této naprosto nesmyslné mašinérii přiživovat kvanta úředníků, kteří nemají i přes vyšší vzdělání mnohdy ani praktické znalosti a schopnosti ve svém oboru.

Například, když Vám úředník sdělí, že máte vyplnit nějaký údaj do formuláře, ve kterém na tento údaj není udělaná kolonka, pak musíte buď čekat, než si pán obvolá dalších 10 kolegů a zjistí, co se s tím dá vlastně dělat, nebo jeho odpověď zní většinou: „Ale já za to nemůžu, že tam ta kolonka není, ale vyplnit to tam někde musíte.“ „Ale kam to mám vyplnit?“ „No, to já nevím, to si musíte někde zjistit, já jsem ten formulář nevymyslel.“ To je jen jeden případ z mnoha.

Napadá mne v tomto smyslu nesmrtelná věta ze seriálu Červený trpaslík, kterou pronesl lodní počítač ve vesmírné lodi:
„Chovám bláhovou naději, že za tři milióny let, co jsme pryč, lidstvo přestalo válčit, vyléčilo všechny choroby a podařilo se mu zjednodušit formulář daňového přiznání.“

PN: Demonstrace jste se účastnila za nějakou skupinu, nebo sama za sebe? Co vás vlastně k účasti na demonstraci vedlo?

Na demonstraci jsem přišla sama za sebe, nepatřím k žádné skupině, straně, hnutí ani platformě. Byla jsem si jistá, že bude probíhat v tento den nějaká demonstrace nespokojených občanů, kteří nesouhlasí se stávajícími systémy a s vládou naší země. Nevěděla jsem, že budou na Václavském náměstí demonstrovat oddělené skupiny. Byla jsem překvapená. Domnívám se, že v této těžké době by se měli lidé nehledě na svá politická či jiná zařazení nebo smýšlení co nejvíce sjednotit a jít společně za tím, čeho chtějí dosáhnout, za tím, abychom tady u nás věci změnili k lepšímu.

PN: Jak demonstrace probíhala? Dělali demonstrující něco, co by mohlo dát policistům příčinu k zásahu?

Z tribuny Národního muzea byli všichni protestující vyzváni, abych vstoupili na magistrálu, na které byla demonstrace povolena, což jsme také učinili, policie na to reagovala tak, že odklonila na několik hodin dopravu, aby demonstranti mohli poslouchat projevy a účastnit se protestu. Domnívám se, že se tam všichni lidé chovali slušně a neprovokativně a že v žádném případě nemuselo dojít k tak násilným zásahům ze strany policie. Nikdo z protestujících se nechoval agresivně, lidé pouze chtěli zůstat na magistrále a někteří z nich s policisty diskutovali. Byli tam lidé všech věkových kategorií: důchodci, dospělí, mladiství, muži i ženy.

PN: Kdy došlo k zásahu? Z jakého důvodu myslíte, že policisté zakročili a proč zrovna proti Vám?

Nevím přesně, kolik bylo hodin asi kolem 16 hod. nebo možná méně, nedívala jsem se, kolik je hodin, protože mě to nezajímalo. Myslím si, že policisté ani nevěděli, co vlastně dělají. Domnívám se však, že by se zde mohlo jednat o zastrašování ostatních a to právě formou zadržení několika náhodných demnostrantů. Jak všichni víme, našim politikům nejdou takovéto protesty k duhu, neboť se na nich ve většině případů říká pravda a tu oni prostě velmi neradi slyší, obzvláště když se to týká konkrétních osob. Ohrožuje to jejich pozice. Co se týká přímo mého zadržení, tak to bylo asi proto, že jsem nesla vlajku a byla zrovna na ráně, zkrátka souhra náhod.

Mé zadržení proběhlo tím způsobem, že jsem stála na magistrále s ostatními demonstranty a držela v ruce vlajku a mlčela. Otočila jsem se a za mnou stál policista, který mně řekl, že jsem zadržená. Chtěla jsem od něj vědět číslo zákona, podle kterého mám být zadržená. Policista mně řekl, že jsem zadržená a bez jakékoliv další výzvy nebo upozornění mne surově chytil za paži, ve které jsem držela vlajku. Řekla jsem mu, že na mne nemá sahat, že jsem žena, v ten moment mne brutálně shodili spolu s dalším policistou na zem, někdo mi vzal při pádu z ruky vlajku. Na zemi mě paralyzovali tím způsobem, že mi přitlačili hlavu na dlažbu, přitom na mně klečeli dva policisté, policistka mi tlačila koleno násilně na páteř a stlačovala mi hrudník, druhý policista mi klečel na nohou, byla jsem v šoku, nemohla jsem dýchat, udělalo se mi velmi špatně. Snažila jsem se jim říct, že mi je špatně, ať mě pustí, ignorovali to, byli velmi agresivní a kroutili mi ruce za zády a dali mi na ně pouta.

Nevím, co bylo dál, bylo mi hrozně špatně a mdlo. Ležela jsem paralyzovaná na zemi v hlubokém fyzickém a psychickém šoku z brutality a bezdůvodnosti takového chování a pak mě několik policistů spoutanou zvedlo a chtěli, abych šla. Mně bylo velmi nevolno a myslela jsem, že omdlím, hučelo mi v hlavě a černalo se mi před očima, řekla jsem jim, že nemůžu chodit, že mně je hrozně zle. Oni mě drželi a říkali, že musím jít. Na chodníku tam stála nějaká paní a fotila nás, já jsem jí řekla, že mi je strašně špatně, ona plakala a bezmocně mi řekla: „Já vím“. Co bylo s ostatními protestujícími v této chvíli nemůžu říct, protože jsem to nevnímala.

PN: Jak se k Vám policisté chovali po zadržení, když Vás odvedli do antonu?

Když mne policisté zavedli do policejního antonu, připoutali mně k nějakému madlu, donesli mi kabelku. Policistka mne v sedě prohledala a uvolnila jednu ruku a vyzvala mne, ať vyprázdním kabelku. Při vytahování mých osobních věcí jsem si vzala kousek nezabalené malé housky, protože mně bylo stále hrozně špatně z šoku a potřebovala jsem něco sníst. V ten momement, kdy jsem si poprvé kousla, mi policista vyrazil pěstí housku z úst a oba i s policistkou mě opět s velkou agresí strhli k zemi a nasadili mi na obě ruce pouta. Pak mi řekli, že se nesmí v antonu jíst, a že když budu hodná, tak mě dají zpátky na lavici, abych si mohla sednout.

Po chvíli do antonu policisté dovlekli dalšího protestujícího – muže, kterému policista kroutil ruku takovým způsobem, že pán křičel bolestí, ať mu tu ruku policista nechá, že ho to strašně moc bolí, policista ho ignoroval. Potom ho posadil na lavici a policisté dovedli další tři lidi, byli to dva muži a jedna žena, všichni jsme byli velmi otřesení po brutálních zásazích policistů. Jeden z pánů, který byl z toho všeho také úplně zničený jako ostatní, říkal, že Bůh neexistuje, protože kdyby existoval, tak by nemohl dopustit takové násilí a bezpráví na nevinných lidech.

PN: Z Václavského náměstí Vás odvezli na stanici do Bartolomějské. Jak to probíhalo tam?

V Bartolomějské mne v poutech odvedli do druhého patra budodvy, kde mne posadili před kanceláří na lavici a postavili ke mně na stráž policistu, měla jsem ruce za zády a byla jsem stále spoutaná. Ostatní zadržení protestující byli v těch nižších patrech, pouze jednoho z nich vzali do nějaké kanceláře nahoru přímo k výslechu. Na chodbu k lavičce, kde jsem seděla, se na mne chodili střídavě dívat policisté v i bez uniforem, říkali mi, že jsou u nás příliš mírné zákony a že by to měli dělat jako policisté v Americe, že jsme my špatní a že oni jsou na nás mírní. Odpověděla jsem, že jsem byla jejich kolegy bezdůvodně a brutálně napadená a že jsem nic špatného neudělala. Ptala jsem se jich, kdy půjdu k výslechu a co se mnou bude, nejdříve nic neříkali a lítalo tam pořád dovnitř a ven z kanceláře hodně policistů s i bez uniforem, zdálo se mi to divné, jako by něco inscenovali. Potom mi řekla jedna policistka, když jsem se opět ptala, kdy půjdu k výslechu, že jsem trestně síthaná za napadení veřejného činitele. Udělalo se mi z toho zle a řekla jsem, že jsem nikoho nenapadla, že oni napadli mne a že to je lež. Řekla, že u toho nebyla, takže neví, co mi má říct. Byla jsem hluboce psychicky otřesená tím, co si na mne někdo vymyslel, jen aby ospravednil svou bezdůvodnou brutalitu.

Následně tam za mnou chodili na chodbu policisté a říkali mi, že se za takovéto věci v Americe střílí a dává elektrické křeslo. Byla jsem už po asi 4 hodinovém sezení a poslouchání takových řečí dost psychicky a fyzicky vyčerpaná. Potom mne dvě policistky vzaly na prohlídku, musela jsem se vysvléct do spodního prádla, kontrolovaly, jestli nemám vpichy po injekční stříkačce a jestli neberu drogy. Pak mě odvedli zase v poutech do spodního patra a tam jsem musela zase asi hodinu čekat. Následně mne odváděli přes ulici v poutech do oddělení kriminální policie. Tam mě v kanceláři vyšetřovatelka s vyšetřovatelem podali otevřenou prázdnou obálku, pod ní byly položené papíry s textem, řekli mi, že to je standardní postup a že když jim tu obálku podepíši, tak že mne pustí domů. Já jsem jim řekla, ať mi ukáží ten papír, co je na něm napsáno a oni odpověděli, že ne, že musím nejdřív podepsat tu prázdnou obálku, což jsem odmítla. Vyšetřovatelka mi dala přečíst nějaké Usnesení a Protokol, byly v něm uvedené samé lživé výpovědi policisty a policistky, řekla jsem, že je to všechno lež, že s tím nesouhlasím a že to nepodepíšu. Pak se mě zeptali, jestli chci vypovídat, já jsem řekla, že ne a oni mě k tomu nutili, že jinak nebudu moci jít domů. Já jsem jim řekla, že mám právo nevypovídat. Vyžádala jsem si od nich kopie dokumentů, co měli nachystány ještě, než jsem tam přišla, oni mi je nedali. Potom se mě ptali na moje majetkové poměry, řekla jsem, že takové informace jim poskytovat nebudu, pouze ode mě měli informace o mé osobě, které jsem sdělila policistům, hned po příjezdu na obvodní oddělení Bartolemějské, abych vše urychlila a byla co nejdříve propuštěná. Stále mě nutitli něco podepisovat, ale já jsem nic nepodepsala.

Řekli mi, že mi budou brát otisky, DNA a fotit mě, pokud s tím souhlasím, řekla jsem, že s tím nesouhlasím. Volali nějakému policistovi, aby mě tedy proti mé vůli odvedl do oddělení, kde se tyto věci dělají. On byl někde mimo služebnu, potom se mě ptali, jestli mají použít násilí, nebo jestli půjdu sama. Řekla jsem, že půjdu sama, ale že s tím nesouhlasím. Před tím, než mne odvedli, přišel do kanceláře další vyšetřovatel, všichni tři na mě vyvíjeli psychický nátlak, protože jsem nechtěla podepsat jejich předchystané dokementy a prázdnou obálku. Zvyšovali na mne hlas a říkali mi, že půjdu do vazby. Pak začali hledat něco v zákoníku, jako že jsem bezdůvodně nechtěla jim něco podepsat, já jsem jim řekla, že to nepodepíšu, protože s tím nesouhlasím a protože je to lež. Jeden z vyšetřovatelů se na mne podíval a s nenávistí v hlase mi řekl, že můžu klidně odcestovat do EU. Já jsem se ho zeptala, proč bych to měla dělat? Bylo mi z nich všech špatně, jací špatní lidé tam jsou a hlavně jaké způsoby používají. Řekla jsem, že máme videa, kde je vidět, že jsem nic špatného nikomu neudělala a že se to prostřednictvím médií všichni dozví, co tam s námi udělali a jak brutálně s námi zacházeli. Potom mne zavedli dolu na odběr vzorků a focení, zde jsem podepsala papír, že s tím nesouhlasím. Pán, co tam pracuje, mi s arogancí říkal, že prý chci asi jít do parlamentu, že jsou tam dobře placená místa, já jsem mu odpověděla, že o takové věci tady vůbec nejde, že tady jde o pravdu.

PN: Zvažujete nějaké právní kroky?

Ano, už jsem požádala o pomoc ombudsmana a dále zamýšlím podat stížnost na nepřiměřený zákrok policistů. Chci, aby se lidé nejen v České republice dozvěděli o tom, co se tady v naší zemi děje a intenzivně na tom pracuji. Byla bych ráda, pokud všechno dobře dopadne a pravda vyjde najevo, aby lidé viděli,  že je to možné, že je možné se postavit zlovůli.

PN: Můžete dalším případným obětem policejní šikany doporučit nějaký postup jak se chovat, kdyby se ocitli v situaci podobné té Vaší?

Ano, aby z nich neměli strach, byli stateční, aby se nenechali zmanipulovat, stáli si za tím, co je pravda, a obzvláště, aby bojovali za svá práva a svobodu tím způsobem, že tyto záležitosti nenechají vyšumět do ztracena. Protože já jsem se sama osobně rozhodla, i když vím, že to bude velmi těžké a ani nevím, jak to dopadne, bojovat za svá práva a svobodu a za svou lidskou důstojnost. Každý rozhoduje o svém životě sám za sebe, ale určitě bych jim doporučila, pokud se tak sami rozhodnou, učinit kroky, jaké činím nyní já.

PN: Vyděsila Vás Policie České republiky? Myslíte si, že policisté skutečně „pomáhají a chrání“?

Ne, nevyděsila. Je to všechno o jednotlivcích, pouze z vlastní zkušenosti mohu říci to, že jsem neměla nikdy pocit, že by mne osobně nějak chránili a také mi nikdy žádný z nich nepomohl, spíše naopak. Každopádně chápu, že musí plnit rozkazy nadřízených a pak už je to jen o tom, zda je policista ochoten takovýto rozkaz splnit či ne.

Takovéto povolání podle mne může dělat jen člověk bez většího empatického cítění a bez větších ohledů, zvláště když ví, jaké jsou u nás závadné zákony. Netvrdím však, že by byli všichni policisté stejní, ale těch dobrých podle mne příliš mnoho není, ale vím, že tady jsou a jsou to lidé jako my. Vím opět pouze z vlastní zkušenosti, že se mnozí z nich rádi intenzivně zabývají úplnými nesmysly namísto toho, aby řešili věci, které jsou závažné.

PN: Jaký je Váš postoj k fenoménu Anonymous?

Jsem Anonymous. Vnímám to tak, že myšlenka Anonymous je o tom, jak být svobodný, jak být necenzurován, jak být pravdivý, upřímný, jak být zodpovědný sám vůči sobě a také vůči všem příštím generacím. Je to myšlenka o odvaze a vůli bojovat za spravedlost, myšlenka o překonání sebe sama a také o citlivosti k druhým lidem a k přírodě, je o životě v harmonicky fungující společnosti, o otevření lidských myslí i srdcí, o ochotě přijímat věci, co se stále mění a zároveň o naší vůli se na těchto změnách podílet.

Je to myšlenka pro každého z nás, je o našem osobním růstu, ale je také o naší pokoře. Je věčná a nesmrtelná.

PN: Chcete na závěr vzkázat něco našim čtenářům?

Ano. Přeji si spravedlnost pro všechny.

Pirátské noviny budou celou kauzu i nadále sledovat a informovat veřejnost o jejím průběhu. Pirátské noviny uvítají také další informace, fotografie či videa, která by zachycovala chování policistů na Václavském náměstí. Pokud jimi disponujete, ozvěte se redakci Pirátských novin nebo přímo na Pirátském fóru.

Datum: 26. 11. 2012, Autor: Adam Skořepa
Přečteno: 1094x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 13 čtenářů, celková známka je 1.3.

Zdroj: Pirátské Noviny