GreyLinkDC++

Jak lobby mediálního průmyslu a držitelů autorských práv postupně vytváří dystopickou budoucnost Velkého Bratra.

Svobodný Internet je pod neustálým tlakem, který ho má „normalizovat“. Kdo a proč?

22. 3. 2012

Tento text je inspirován článkem Ricka Falkvinga „How The Copyright Industry Drives A Big Brother Dystopia“ vyšlým na torrentfreaku, a byť na první pohled může vypadat jenom jako překlad, tak ve skutečnosti je tento text trochu volnější a občas okořeněný, a přestože jsem se snažil spíše držet originálu, tak ne všechny věty zde uvedené jsou Rickovy. Mojí snahou bylo občas trochu vysvětlit jak chápu jeho slova, protože věřím že ne každý sleduje světové dění ohledně snah o omezení svobody internetu a společnosti vůbec. Snad se toho v překladu moc neztratilo…

Původní zdroj: link
Šiření informací nelze zastavit!
Waseihou

Až příliš často jsem slyšel, že mediální průmysl držící autorská
práva nerozumí internetu, nechápe internetovou generaci, nerozumí tomu,
jak se technologie změnila. Myslet si to je nejen špatné, je to také
velmi nebezpečné. Chcete-li protivníka porazit, musíte ho nejprve
pochopit, namísto malování čerta na zeď. Mediální průmysl chápe, jakou
hrozbu pro něj internet představuje a že jeho podrobení či dokonce
zničení je naprosto nutné, pokud si chce zachovat alespoň nějaký význam.

Podívejte se, jaké zákony jsou nyní navrhovány či dokonce přijímány.
Plošné odposlechy, sledování občanů, vydávání vlastních lidí do cizích
zemí. Doslova vyloučení, ach Ódine! Všechny tyto nové zákony sledují
jeden společný cíl: znovu centralizovat právo dávat svolení k
publikování nápadů, znalostí a kultury a potrestat každého, kdo se bude
nadměrně snažit toto obcházet.

Mít takovouto kontrolu, nebo ji dokonce jen na chvíli zakusit, to je
zážitek, který vás naučí co je to moc v tom nejhorším slova smyslu.
Pokud můžete určovat jaká kultura, znalosti a ideály jsou lidem
dostupné, když jste v pozici kdy můžete rozhodnout, jaká myšlenka bude
nebo nebude publikována, pak toto zachází mnohem dál než jen mít právo
publikovat. Staví vás to do pozice kdy si můžete vybírat, kdy můžete
určovat rámec myšlení ostatních lidí, doslova vám to dává právo
rozhodnout, o čem lidé budou diskutovat, co budou cítit a na co budou
myslet.

Možnost sdílet nápady, kulturu a znalosti bez povolení a
dohledatelnosti je zakotvena v samotných základech internetu, podobně
jako tomu bylo na počátku vzniku poštovních služeb. Když jsme něco
poslali poštou, jen my sami jsme mohli rozhodnout, jestli naše identita
odesílatele zůstane utajena tak, aby ji znal pouze příjemce, navíc nikdo
nesměl otevřít naše dopisy či zásilky jenom proto, aby zkontroloval
jejich obsah.

Internet je podobný. Je naprosto logické požadovat, aby naše děti
měly tytéž práva, která měli i naši rodiče! Ale pokud naše děti mají mít
tato práva i v prostředí informační společnosti umožňující volný tok
informací, stane se jistá část průmyslu zastaralá a společensky
nepotřebná. A proto se mediální průmysl držící autorská práva snaží tato
práva zničit. A proto lobují a protlačují zákony zavádějí
identifikovatelnost každého z nás, a to dokonce i zpětně, kdy nás
preventivně šmírují a záznamy o naší činnosti ukládají pro případ že
bychom provedli něco, co se jim nelíbí. Tedy zavádějí do naší
společnosti něco doposud naprosto nemyslitelného a nepředstavitelného –
presumpci viny!

Mediální průmysl byl jedním z nejsilnějších zastánců směrnice EU o
uchovávání provozních a lokalizačních údajů (Data Retention Directive),
která nařizuje uchovávat záznamy o naší komunikaci – sice ne přímo její
obsah, ale „pouze“ informace o tom koho jsme kontaktovali či na jakou
webovou stránku jsme se podívali, kdy tomu tak bylo, jak dlouho to
trvalo a jaký prostředek jsme k tomu použili. Tato data jsou přitom
uchovávána po značně dlouhé období, a kdo ví, co se s nimi doopravdy
děje. Nedávné mediální kauzy neoprávněných odposlechů přinášejí
jednoznačný důkaz o tom, že jsou tato data zneužívána. Přitom tomu není
tak dávno, kdy uchovávání takovýchto dat bylo zcela nemyslitelné a
zakázané kvůli ochraně soukromí a osobních údajů. Mediálnímu průmyslu se
ale podařilo převrátit „zakázané“ na „povinné“, čímž přispěl k tomu aby
naše společnost učinila další krok směrem k totalitě.

Politici toužící po moci a kontrole nad životem občanů ve spolupráci s
nadnárodními korporacemi, kterých je mediální průmysl součástí,
spolupracují ve své snaze získat dohled a kontrolu nad našimi životy.
Jedni kvůli strachu o své postavení a moc, druzí kvůli udržení a
maximalizaci svých zisků.

Snaží se proto prosadit zákony, které zavádějí odpovědnost
prostředníka za obsah přenášených dat či zboží, a to na všech úrovních.
Čtyřčlenná rodina může být za přispění průmyslového kartelu souzena v
procesech, kde presumpce neviny neexistuje (občanskoprávní řízení), a
snaží se prosadit odpovědnost poštovních dopravců za obsah dopisních
obálek a balíků, které převážejí. To je v naprostém rozporu s
mnohasetletou tradicí v oblasti poštovních služeb, a způsob, jak
prosadit svou vůli mimo soudní síň, kde lidé mají daleko horší možnost
se bránit.

Tohle samozřejmě nevylučuje možnost trestního stíhání hlavně v zemích
bývalého východního bloku, kde je z historických důvodů běžnější
podávat trestní oznámení namísto souzení se, protože je výhodnější
počkat až na výsledek trestního řízení, který je teprve v případě
odsouzení pachatele použit právě jako důkaz ve sporu občanskoprávním.

Tímto to ale nekončí, ale teprve začíná – ve své aroganci se tito
deprivanti rovněž snaží prosadit zákony, které zavádějí odposlechy
doslova celých populací – a soudí se o právo tak činit dokonce ještě
před tím, než jim tak nařídí zákon, pro který sami lobují. Konec konců
stejně již všechny sledují, aniž by o tom lidé byť jen měli tušení.

Také prosazují zákony, které lidi doslova vyloučí ze společnosti tím,
že naruší jejich schopnost fungovat v dnešní společnosti, pokud pošlou
někomu něco, co se těmto samozvaným dohližitelům nelíbí. V případě
počítačových dat budiž příkladem třeba Francouzská „digitální gilotina“
zvaná HADOPI, u zboží hmotné povahy pak hromadné prohledávání zásilek a
zabavování a likvidace zboží. To vše v zájmu kartelů a monopolů, trolů
kteří ovládají trh a sami určují trendy podle toho, jak se jim zrovna
zachce.

Pod rouškou boje proti dětské pornografie prosazují zavedení zákonů
zavádějících aktivní cenzuru, jakou nemáme snad již více jak sto let, a
to takovým způsobem že nakonec bude dětem ublíženo ještě více. Ať již
tím že tyto hrůzné činy zůstanou neodhaleny, nebo samotným postihováním
dětí za jejich občas naivní chování na internetu. Například již dnes je
každým rokem v prudérních USA odsouzeno spoustu mladistvých za to, že
svobodně uveřejnili na internetu své vlastní intimní fotky, čímž se z
nich v očích zákona stávají pedofilové a sexuální predátoři, a pokud se
díky tomuto jednání dostanou na seznam zvrhlíků, mají tím často zkažený
celý zbytek života. Zákony které měly děti chránit před zneužitím jsou
nakonec obraceny proti nim samotným ve jménu vynucování konzervativní
morálky.

Zákony které tito trolové prosazují mají také umožnit dohledatelnost i
těch nejmenších přečinů, mezi něž rovněž patří sdílení kultury (což by
především vůbec nemělo být považováno za trestnou činnost). V některých
případech takové zákony mají dokonce mediálnímu průmyslu dát větší práva
na porušení soukromí než jaká má policie.

Jak se účinek všech těchto zákonů a opatření nakonec sečte, tak
konečně – konečně! – budou schopni potlačit naši svobodu projevu a další
základní práva, všechny, jenom proto aby byli schopni udržet svůj zdroj
zisků. Tohle rovněž přinese noční můru distopické společnosti Velkého
Bratra, která daleko předčí ty nejhorší možné představy, které lidé
mohli mít možná tak před deseti lety. Mojí neutuchající otázkou tedy je,
proč se lidé rozhodli tančit spolu s nimi namísto toho, aby těmto
bastardům rozmlátili držku nejbližší židlí?

Dne 12. července jsme se například mohli dozvědět, že poskytovatelé
internetových služeb v USA budou pomáhat vlastníkům autorských práv
postihovat své vlastní zákazníky, od prostého odpojování až do jejich
naprosté občanské likvidace, a s největší pravděpodobností jim odepřou
právo na anonymitu jenom proto, aby pomohli mediálnímu průmyslu ve hře
hře zvané „žaluj babičku“.

Toto se bezpochyby stane ukázkovým příkladem špatných vztahů se
zákazníky v budoucích učebnicích o marketingu: ujistěte se, že každý z
vašich zákazníků může být souzen až do poslední vindry celým zástupem
průmyslových organizací v zmanipulované hře, kde ani nebudou považováni
za nevinného, ​​dokud není prokázána jejich vina. Vážně, co si ti ten
poskytovatel jako myslel?

Dnes si ještě užíváme našich základních práv – právo na soukromí,
právo na svobodu slova, právo sdružovat se ve spolcích, právo
shromažďovací, právo na svobodný tisk a mnoho dalších práv – a to vše
mimojiné děláme přes internet. Nedopusťme proto, aby nám toto nové právo
bylo vzato, protože kdo zaručí, že nám nebudou odebrána i ta ostatní?
Ve sktečnosti pokud internet bude omezen, tak zároveň s ním budou
omezena i všechna naše další práva. Proto anonymní a necenzurovaný
přístup k internetu se stal sám o sobě základním právem, stejným jako
všechna práva, kterých skrze něj užíváme. Proto bojujme za to a prosaďme
aby internet byl právě takový. A pokud to má znamenat, že hloupý
průmysl vyrábějící tenké kulaté kusy plastu nebude moci vydělat žádné
další peníze, tak pro mě za mě může třeba zbankrotovat, a nebo místo
toho začít třeba prodávat majonézu…

Je to jejich problém.

Datum: 22. 3. 2012, Autor: Waseihou
Přečteno: 761x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 10 čtenářů, celková známka je 1.4.

Zdroj: Pirátské Noviny

Problémem nejsou nepřizpůsobiví, ale naopak ti příliš přizpůsobiví

V situaci, kdy se zdá, že se věci mění spíše k horšímu než k lepšímu a my přitom zcela nevíme proč, je přirozeným nutkáním hledat viníky. Vždyť přece já pracuji jak mourovatý, daně platím nekřesťanské, jak je možné, že stát je zadlužený a musí ještě víc škrtat, šetřit a zvyšovat daně? Za to přece musí někdo nést vinu. Lidový hněv hledá svůj cíl: zkorumpované úředníky, podnikatele-tuneláře a tzv. “nepřizpůsobivé”.

22. 3. 2012
Kdo jsou ti, kteří se odmítají přizpůsobit?

Zlé je už to, že média převzala tuto terminologii a vůbec pojem “nepřizpůsobivý” používá. Dává tím vlastně najevo, že jsou zde dobří a zlí, dobří jsou ti, kteří se vždy “přizpůsobí”, a ti druzí jsou zlí, na které je potřeba se zaměřit a zkrotit je tak, aby se také přizpůsobili. Termín “nepřizpůsobivý” je navíc používán ve smyslu takzvané politické korektnosti, neboť prostý národ si místo něj rovnou dosadí Cikán. “Nepřizpůsobiví” jsou Cikáni, jenom se tomu tak nesmí říkat. Na Cikány se nadávat nesmí – na nepřizpůsobivé ano.

Pravda je, jako vždy, složitější. I mezi lidmi, kteří řádně vydělávají a platí daně, je spousta “nepřizpůsobivých” – takových, kteří jsou jiní než ostatní, chovají se jinak, nepřizpůsobují se většinovým konvencím. Myslím, že kdyby mě samotného mezi ně někdo zařadil, ani bych se moc hlasitě nebránil. A pochopitelně i mezi těmi, kteří žijí stoprocentně na úkor státu a nic do společné kasy nepřinášejí, je velmi mnoho právě těch až příliš přizpůsobivých – takových, kteří si jako šikovné pijavičky našli cestičku, jak se přicucnout a tiše a ve skrytu sát, nezřídka v grandiózních rozměrech. Pokud bych měl sázet, kdo státu působí větší škodu, jednoznačně bych ukázal právě na tu druhou kategorii.

Zmínění “nepřizpůsobiví” tvoří velice pestrou směsici lidí: spadnou mezi ně zjevní kriminálníci, lidé nemocní duševně nebo fyzicky, lidé hloupí nebo nešikovní a tudíž špatně zaměstnatelní, lidé s jiným handicapem, děti a mládež z rozvrácených rodin bez výchovy, a samozřejmě také lenoši. Není vůbec pochyb, že společnost s touto směsicí musí intenzivně pracovat: na skutečné lenochy přitlačit, s lidmi jinak handicapovanými citlivěji a zcela individuálně.

Je velkým a rozšířeným mýtem, že stačí “nahnat nepřizůsobivé do práce” a a bude dobře. Pokud by to bylo tak snadné, už by to bylo provedeno – u nás i v zahraničí. Tento velký mýtus se skládá z více menších dílků. Jednak je těchto lidí méně, než je všeobecný dojem, tedy ani jejich “nahnáním” do práce by se ekonomické problémy nevyřešily. Nepracujících členů romského etnika, na které namířený prst lidu míří nejvíce, je mnohonásobně méně než nepracujících členů etnika “bílého” (konkrétně: celkem Romů je u nás podle odborných odhadů cca 150 000, přičemž dvě třetiny z nich stát neživí. Dospělých nepracujících – tedy s odečtením seniorů a dětí – je cca 20 – 30 tisíc, což jsou 2-3 promile počtu obyvatel ČR. Srovnejte s celkovm procentem nezaměstnaných). A konečně, větší část nepracujících je prakticky nezaměstnatelná. Zkuste se sami pasovat do pozice zaměstnavatele – jste-li jím, je to o to snazší – a říci si, zda zaměstnáte (romského, ale i třeba bílého) muže ve věku 40 let, který nikdy v životě nepracoval. Myslím, že negativní odpověď je nasnadě, i třeba v případě, kdyby stát pracovní místo silně dotoval.

Problém takzvaných nepřizpůsobivých, daleko přesněji ovšem “vyloučených” je velmi závažný a obtížně řešitelný (v řadě případů v podstatě neřešitelný). Pro ekonomiku státu to ale problém neznamená, převedeno do jednoduché řeči: pokud by všichni takzvaně nepřizpůsobiví ze dne na den zmizeli, nebudeme se my ostatní mít o tolik lépe, abychom to vůbec pocítili. Nebo ještě jinak: veškeré náklady na “nepřizpůsobivé” se rovnají ceně za zhruba osm kilometrů dálnice.

Velice dobře rozumím tomu, že se většině národa „otvírá kudla v kapse“, když získávají svědectví (nejlépe z x-té ruky či mediálně přikrášlená – ale také mohou být zcela pravdivá) o rodinách, které nic nedělají, pouze kradou, dělají děti jako na běžícím pásu jenom proto, aby na ně braly hromady přídavků a podobně. Tyto případy si totiž dovedeme velice dobře představit, působí plasticky a „nasírají“, protože lidé doslova před očima vidí, jak někdo do svých špinavých rukou uchmatává nezasloužené tisícikoruny, které by byly potřebnější ve vlastní rodině. K tomu se samozřejmě ještě přičítá odpor k „cizímu elementu“, slovy klasika, cizinec není našinec. Toto je potřeba brát se vší vážností, neboť člověk neuvažuje racionálně: rozčílí se doběla nad ukradenou stokorunou, ale pokrčí rameny nad už příliš abstraktní zašmelenou miliardou. A odpor vůči „nečeskému etniku“ zde zjevně existuje, nemá smysl jej umenšovat s tím, že je neracionální.

Více bolí ti příliš přizpůsobiví

Ač tedy racionální úvahou nesouhlasím s jednou částí častých lidových protestů (“nepřizůsobiví”), ve druhé, která naopak míří zejména na rozkrádání a korupční chování ve velkém, souhlasím zcela. Bude to znít jako přehánění, ale jsem názoru, že v Čechách došlo podobně jako na Slovensku k tzv. uchvácení státu (state capture), kdy je v podstatě jakákoli významná státní investice “protažena” korupční cirkulárkou, která z něj odkrojí tu deset, ale spíše třicet, nezřídka padesát a někde docela dobře možná i devadesát procent, které jdou do něčí kapsy. Paralelně pak dochází k vytváření a investování zbytečných projektů, kde je ztráta “našich peněz”, tedy peněz ze státního rozpočtu, stoprocentní – utratí se za něco, co nebylo vůbec potřeba, takže už je i pohledu škody celkem jednou, jestli korupčníkovi šlo deset nebo osmdesát procent. Nejviditelnější jsou případy v armádě, ale myslím, že právě tak se nalézají v oblasti informačních technologií, kde jsou ale daleko hůře identifikovatelné. Že nepotřebujeme “Pandury”, ví přece každý, ale že není zapotřebí nějaký tzv. informační systém, tomu nerozumí pořádně nikdo. A mezi zcela umělými projekty vyniká dobře známý plán na přesun brněnského nádraží, jednoho z největších železničních uzlů v republice, o pár set metrů dále, než stojí, za pouhých sto miliard.

Problém s těmi, kteří se s velkým umem přizpůsobili novým podmínkám, kteří šikovně umějí budovat kapitalismus “východního typu”, tedy kapitalismus mafiánský a kriminálně loupeživý, je ekonomicky podstatně horší než několik tisíc vyloučených (a samozřejmě taky líných atd.) spoluobčanů. Zatímco ti působí škody v jednotkách miliard, naši dokonale přizpůsobiví si odkrojují miliard stovky. Opět pro ilustraci: jedno sto miliard českých korun je průměrná velikost ročního schodku ČR za uplynulých deset let, nebo též dvanáct ročních rozpočtů ministerstva kultury, dvacet ročních rozpočtů ministerstva zdravotnictví a podobně.

Emoce jsou v pořádku, ale do financí nepatří

Respektuji emotivní postoje lidí, že se jim ti nebo oni nelíbí. Trpíme prostě společností, která byla padesát let etnicky vyčištěná, a ze které předchozí režim odklízel „pryč z dohledu“ nejen menšiny, ale i třeba osoby tělesně či duševně postižené, aby zbyly jen takové ty stejné, zdravé, pracující „masy“. Tohle bude z naší společnosti mizet jen velice pomalu.

Kde ale emoce nemají místo, jsou finance. Pokud pozdvihneme obočí nad vyhozenou desetikorunou, rozzlobíme se nad stovkou, pak bychom měli v případě miliónových částek jednat adekvátně silněji.

Před blížícími se volbami je tedy dobré vzít do ruky kalkulačku, případně Excel, a začít počítat – a dát hlas nikoli těm, kteří byť pod chytlavými argumenty přilepší do státní kasy spíše pár set miliónů než cokoli více, ale těm, kteří budou skutečně ochotní se poprat s těmi, kteří si odnášejí stamiliardy. Korupční „uchvácení státu“, viditelné na Slovensku a tušené v Čechách, je dnes problémem, který je o mnoho řádu silnější a škodlivější než sice vnějškově nepříjemné, ale ekonomiku nedusící problémy s vyloučenými.

Poznámka na okraj. Je dobré se podívat, jak se k problému korupce staví některé zajímavé politické strany a případně hnutí, o kterých se mluví. Je velmi příznačné, že například Pražský hrad (promlouvající ústy www.klaus.cz, což je mimochodem už také samo o sobě bizarní, když oficiálními ústy prezidenta je jeho soukromá stránka, zatímco ona „státní“ www.hrad.cz je statická a nic se na ní neděje) korupci velmi bagatelizuje a téměř se k ní nevyjadřuje, když tak slovy typu „na Západě je taky a stejně velká jako u nás“ (tedy „.. tak co!“), iniciativa D.O.S.T. o tomto slovu mlčí úplně a strana Svobodní nechce korupci samu o sobě nijak léčit, pouze opakuje svoje teze o zmenšení státu a tím pádem se zmenší i korupce (což je zhruba ve stylu „proti krádežím aut budeme nejlépe bojovat tím, že snížíme jejich počet“). Zatímco bití se v prsou o tom, jaký jsme národ, jak musíme být suverénní, samostatní a nesmíme si nic nechat od žádných cizáků líbit, je tam víc než dost. I toto je dobré mít na paměti, než půjdeme k volbám.

Článek Jiřího Hlavenky vyšel 20.03.2012 na jeho blogu Bloc.cz. Pirátské noviny text příbírají se souhlasem autora.

Datum: 22. 3. 2012, Autor: Jiří Hlavenka
Přečteno: 402x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 5 čtenářů, celková známka je 1.8.