GreyLinkDC++

Vzdělávání budoucnosti: Realističtější pohled

Pokud jste četli článek Sedm aspektů
vzdělávacího systému 21. století, který zde vyšel rozdělený do
tří dílů, nejspíš jste několikrát přemýšleli, jestli si z vás autor
dělá srandu, nebo se totálně zbláznil. Jako jeden z překladatelů proto
považuji za nutné sepsat ještě dodatek, aby se hlavní myšlenka článku
neztratila v záplavě nesmyslů, které autor v záchvatu nadšení vyplodil.

29. 12. 2012

Kdybych měl hlavní myšlenku celého článku Pavla Durova shrnout do jedné věty, nebude to nic objevného, protože se stejnou myšlenkou přišel už před téměř 400 lety Jan Amos Komenský: Výuka musí studenty bavit. Hlavní problém, kterému se článek věnuje, je ten, že se během posledního století dost výrazně změnily technické možnosti zábavy a ruku v ruce s tím se změnila i představa lidí, co jim připadá zábavné.

Jenže představa pedagogů a ministerstva školství, jak má vypadat zábavná výuka, bohužel zůstává v podstatě stejná jako Komenského 400 let starý koncept. Hezčí a barevnější učebnice to prostě nevyřeší. Když zavřete 30 dětí ve věku 10-15 let a jednoho znechuceného mizerně placeného pedagoga na 6 hodin denně 5 dní v týdnu do jedné místnosti, tak na konci prostě nemůžete čekat jiný výsledek než 30 naprosto znechucených dětí. Největší úspěch bude, když aspoň u jednoho nebo dvou dětí ze 30 přežije aspoň zlomek nadšení, se kterým kdysi nastupovaly do první třídy.

Pokud zrovna máte děti, které chodí na 2. stupeň ZŠ, schválně si udělejte takový jednoduchý test. Na příštích třídních schůzkách se všech učitelů zeptejte, co je smyslem jejich předmětu a co by si z něj měly vaše děti odnést do budoucího života za nějakých 20 nebo 30 let. Smysluplnou odpověď byste určitě měli dostat od učitele matematiky, cizích jazyků, informatiky, češtiny, fyziky a překvapivě i od tělocvikáře (ten vám samozřejmě řekne, že za 20 let nic, ale teď jim tělocvik aspoň trochu vynahrazuje nedostatek pohybu). U těchto předmětů by hlubší smysl měl být celkem jasný, takže když nebudou vědět nebo začnou vyjmenovávat seznam kapitol v osnovách, je něco sakra špatně. Naopak pokud vám smysluplnou odvěď dají i učitelé dějepisu, zeměpisu, přírodovědy a chemie, tak klobouk dolů. U těchto předmětů bych osobně nečekal nic lepšího než ten seznam kapitol v osnovách. I tady je taková odpověď samozřejmě špatně, ale učitele těchto předmětů omlouvá alespoň fakt, že k nalezení správné odpovědi je třeba opravdu hluboké filozofické zamyšlení, ke kterému je v tom lepším případě přiměje až vaše otázka. A učitelů hudební a výtvarné výchovy bych se pomalu bál zeptat, aby se té otázce nevysmáli.

Znechucení pedagogů a chybějící hlubší cíle ve výuce jsou sice vážný problém, ale ve skutečnosti až druhý v pořadí. Největší znechucení žáků je způsobeno tím, že výuka jede podle průměru. To fakticky znamená, že přibližně čtvrtina třídy se nudí, protože výuka pro ně jede moc pomalu, a skoro polovina je naopak ve zbytečném stresu, protože pro ně naopak jede výuka moc rychle. A aby toho nebylo málo, tak v každém předmětu vypadá rozdělení žáků do těch tří skupin trochu jinak. Není tedy možné žáky prostě jinak rozdělit do tříd a v různých třídách jet různou rychlostí. Ve výsledku byste skončili s třídami o jednom nebo dvou žácích a na to prostě není dost učitelů. Tedy aspoň ne v současném systému výuky.

Ideální řešení by bylo rozdělit vzdělávání na dvě samostatné části — na část teoretickou, která by místo skupinové výuky se živým učitelem mohla probíhat samostatně pomocí záznamů přednášek a interaktivních výukových aplikací, a část praktickou, která by probíhala skupinově pod vedením učitele. Školy by tak zajišťovaly praktickou část výuky, dodatečné konzultace k teoretické části a oficiální zkoušky z jednotlivých předmětů.

Hlavní výhodou takového systému je, že umožňuje žákům jet vlastním tempem a mnohem více se zaměřit na věci, které je baví. Další výhodou je, že oficiální zkoušky se mohou pořádat na požádání prakticky kdykoliv během roku. Kalendářem se tak bude řídit pouze praktická část výuky, ale i tady bude možnost, aby se žáci se zájmem o daný předmět přihlásili na praktický kurz třeba o rok dřív, pokud mají splněné příslušné teoretické zkoušky a praktické prerekvizity.

Pavel Durov ve svém článku sice mluvil o středoškolské výuce, ale zásadní změny je třeba udělat už na druhém stupni základní školy, protože právě tam současný vzdělávací systém páchá ty největší škody. Navíc přechod od výhradně skupinové výuky na prvním stupni k (ve finále domácímu) samostudiu samozřejmě nemůže být skokový. Nejtěžší (respektive nejdražší) ale bude připravit studijní materiály ve vhodné digitální podobě, které by pokrývaly celé osnovy základních škol, a nakoupit do základních škol multimediální přehrávače pro žáky. Škola přece jen kromě výuky zajišťuje i hlídání žáků, aby rodiče mohli v klidu chodit do práce, a páťáci jsou z výše uvedených důvodů podstatně lepší testovací skupina než deváťáci. Jen to nesmí dopadnout jako INDOŠ…

Datum: 29. 12. 2012, Autor: Martin Doucha
Přečteno: 68x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 2 čtenářů, celková známka je 1.

Zdroj: Pirátské Noviny

Tento článek byl vydán Sobota, Prosinec 29th, 2012 v 17:38 a byl zařazen do rubriky X. Pirátské Noviny Můžete navázat na odpovědi tohoto článku prostřednictvím zdroje RSS 2.0 Můžete zanechat odpověd, nebo vytvořit tzv. trackback z vaší vlastní stránky.