Piráti a Svobodný trh
Chtěl bych se v tomto článku zaobírat údajným rozporem v myšlenkách pirátského hnutí: Pirátský boj za svobodu, blížící se libertariánství, je prý v nesouladu třeba s ideou nepodmíněného příjmu nebo veřejné dopravy zdarma, s nimiž se berlínští dostali do parlamentu, protože jsou placené ze společných prostředků, z daní, keré prý jsou nespravedlivé a svobodu omezují. Tak argumentují zejména ‘Svobodní’. Nesouhlasím a protože jsem na komentář na podobné téma zatím nenarazil, pokusím se sám vysvětlit proč.
14. 5. 2012
Jsem přesvědčený, že přerozdělování skrze daně není bezpodmínečně nespravedlivé, neomezuje svobodu, není to a priori zlo, se kterým je zapotřebí bojovat. Stejně tak naprosto ’svobodný’ trh nebo minimální (či dokonce žádný) stát není zárukou svobody jednotlivce, natož její podmínkou. Zcela neregulovaný trh považuji za nedomyšlený a neuskutečnitelný nápad, mám obavy, že se v důsledném provedení jedná o jakýsi převrácený komunismus (ve svém historicky negativním, totalitním smyslu). Komunisté byli (zjednodušeně řečeno) přesvědčeni, že aby byl člověk svobodný, musí být materiálně zajištěn (s čímž v zásadě souhlasím) a všichni si musí být rovni majetkem, vlastnit jej společně. Víme, co znamenala snaha o tu druhou část: Lidé byli připraveni o svobodu, byli svého vlastnictví násilím zbavováni. V tom vidím jednu z hlavních příčin, proč se jednalo o nevyhnutelně autoritativní ideologii.
Opačný přístup, tedy naprostou svobodu nakládání se svým kapitálem a naprostou zodpovědnost za sebe sama, prosazují ekonomičtí libertariáni. pokusím-li se odhadnout důsledky (jejichž obrysy jsou zřetelné už teď): Svobodu být otrokem na straně jedné a neomezené právo silnějšího, toho, kdo se neštítí okrádat ostatní, na straně druhé (ti, které vyzdvihujeme, poctiví, usilovně pracující a podnikaví lidé, jsou mezi nejúspěšnějšími jen vyjímečně). Ukázkou budiž bezohlednost nadnárodních korporací a dominance neproduktivního finančního sektoru, celá škála podvodných praktik různých podnikavců vůči často bezbranným lidem, korupce, která se ukazuje neúprosně řídit zákonem nabídky a poptávky a nabírat stále větších rozměrů.
Jeden směr se pokusil zcela potlačit lidské sobectví, druhý úplně zpochybňuje altruismus. Ten, kdo je ochotný jinému poskytnout službu nezištně, je už dnes nedůvěryhodným nebo bláznem, nikoliv vzorem a sám sobě tak škodí. Obě ideologie mají nedostatky, které si ale nepřipouštějí, a jsou schopné vést nás do záhuby. Možná se někdy v budoucnosti skutečně podaří vytvořit dostatečné protiváhy, možnosti bránit se negativním vlivům neviditelné ruky trhu. Jistě si uvědomujeme, že nastolit anarchii (třeba skrze zrušení daní) není řešení, které by vedlo k něčemu jinému, než destrukci této společnosti, jež má k utopii stále daleko. Dnes to možné není a pokud někdy může být, nemyslím si, že ještě za mého života, proto v tomto nevidím ani svůj cíl, natož cestu k němu. Má představa rozvoje ekonomické svobody vychází především z jiných předpokladů. Z rovnoprávnosti soukromého, kolektivního (třeba neziskového, sloužícího jen pro vlastní potřebu) a státního vlastnictví, která musí mít stejné možnosti. Z rozvoje ekonomické demokracie, kdy by zaměstnanci měli možnost rozhodovat o svém podniku. Kdy by občané participovali na správě veřejných rozpočtů (participativní rozpočet funguje například i v Bratislavě viz http://alternativazdola.cz/liferay/participativni-rozpocet).
Z fungující samosprávy, od úrovně obcí třeba až po globální měřítko, která má možnost ovlivňovat činnost obchodních společností na svém území. Zájmy podnikatelů (a zejména odosobněných korporací) nemohou být nadřazeny zájmům občanů, musí jít o oboustranně výhodný vztah, o kompromis. Samozřejmě, je rozumné, aby byrokratická zátěž pro jednotlivce i firmy byla co nejmenší, aby byly uplatňovány jen ospravedlnitelné a účinné regulace, aby byla umožněna konkurence ve všech oborech. Lidé by však neměli být nuceni účastnit se bezohledného konkurenčního boje se závažným a nelidským důsledkem pro ty ‘neúspěšné’, kterým je život v nouzi a nejistotě.
Za jeden z nejzávažnějších problémů do budoucna považuji dosud přehlíženou skutečnost, že v důsledku rostoucí produktivity práce, i přes nadměrnou spotřebu naší civilizace a v podstatě umělou zaměstnanost v neproduktivních oborech, se začíná projevovat nedostatek výdělečné práce. Tento jev bude čím dál zřetelnější a pokud si jej nepřipustíme, stále více lidí bude i ve vyspělých zemích upadat do chudoby, aniž by k tomu existoval objektivní důvod, budou ‘neúspěšnými’ nikoliv proto, že by nechtěli pracovat, ale proto, že pro ně nebude existovat uplatnění, které by jim zajistilo živobytí. Buď nenajdou žádné zaměstnání nebo budou, snad ještě hůře, téměř bezcennou pracovní silou.
Přitom, kdybychom byli ochotni investovat společné prostředky, celospolečensky prospěšná uplatnění existují: Mnohem více lidí by se mohlo podílet na vzdělávání nebo se sami vzdělávat. Více lidí by se mohlo uplatnit v šetrnějším, dlouhodobě udržitelném zemědělství a těžbě surovin, ke kterým se musíme uchýlit, pokud nás Země má dlouhodobě uživit přes 10 miliard. Lidé se mohou angažovat ve veřejném životě, v občanských sdruženích s různými záměry: kulturními, kontrolou politické samosprávy, vědeckým výzkumem, šířením osvěty v různých tématech, sociálně prospěšných činnostech a péči o ostatní,… Tyto činnosti podceňujeme a opomíjíme, protože nepřináší okamžitý zisk a nechceme do nich vkládat prostředky, které považujeme za své vlastní. Proto velmi podporuji myšlenku nepodmíněného příjmu, která by tyto čiosti usnadnila.
Plat přeci není posvátná, nedotknutelná výsada, nezpochybnitelný výsledek lidské práce. Lze spravedlivě rozdělit zisk z vytvořeného produktu mezi všechny, kdo se na něm podílejí? Existuje objektivní důvod, proč má být vedení podniku odměňováno řádově vyššími částkami, než řadoví zaměstnanci? Nikoliv. Proč má třeba učitel/zedník/manažer/fotbalista/lékař být odměňován tak, jak je zvykem? Nelze uspokojivě odpovědět. Má každý stejné výchozí podmínky, stejné vrozené vlohy a (snad nejdůležitější vliv) stejné sociální zázemí, které jej formují? Ne. Věříme, že firmy jsou z vlastních prostředků či vlastní vůle ochotné napravovat škody způsobené při své honbě za ziskem? Pokud ano, je to skutečečně jen ničím nepodložená víra. Bez existence dnešní komplexní společnosti, k jejíž prosperitě téměř každý nějakým způsobem přispívá svůj díl, by dnešní pohodlný život nebyl možný. Proto si myslím, že odevzdání přiměřené části vlastního výdělku k veřejnému prospěchu by nemělo být považováno za cosi nespravedlivého. Samozřejmě, nakládání s veřejnými prostředky musí být hospodárné a transparentní, o to přeci usilujeme.
Snaha bránit lidskou svobodu a rozšiřovat ji je naprosto legitimní, musíme v ní pokračovat. Ovšem jednoduchá ekonomizující řešení nejsou cestou. Cestou je pro mne další demokratizace, pluralita názorů a náhledů na různé problémy v rámci fungující společnosti, která vyžaduje kompromis solidarity a ochotu hledat shodu, nikoliv současnou fragmentaci a neschopnost dohody (kdy odmítáme usilovat o stejný cíl s lidmi, kteří se liší v názoru na třeba vůbec nesouvisející záležitost, kteří věci třeba jen jinak pojmenovávají). Cestou, kde se musíme s jednotlivými svobodami učit žít tak, abychom své svobody naopak neztratili, abychom neničili život ostatních, abychom se navzájem zcela nezničili. Nelze rozvíjet jen takto pojatou svobodu ekonomickou, na úkor politické a sociální svobody těch, kteří si ji nemohou zaplatit.
Jsem si vědom, že jistě zdaleka ne všichni Piráti mají stejný názor, možná jsem v menšině, nevím. Mým záměrem nebylo mluvit za někoho, jen jsem chtěl ukázat jeden z (nejspíše mnoha) pohledů, ve kterém na začátku zmiňované programové cíle nejsou v rozporu, a snad i přimět k zamyšlení.
Datum: 14. 5. 2012, Autor: Ivo Vlasatý
Přečteno: 292x
Zobrazit článek pro tisk 
Doposud hodnotilo 15 čtenářů, celková známka je 1.93.
Komentáře k článku
Zdroj: Pirátské Noviny
Loading ...
Příspěvky (RSS)