GreyLinkDC++

Budoucnost demokracie v informační společnosti

Minulý semestr jsem absolvoval předmět budoucnost demokracie, s podtitulem politika stará a nová. V rámci výuky jsem navštívil přednášky řady hostů (profesor Bělohradský, politolog Lebeda… ) a závěrečným úkolem byla esej. Zabýval jsem se informační asymetrií, demokracií, vládou odborníků a možnostmi něco změnit. Tímto text sdílím se čtenáři Pirátských novin. 

11. 5. 2012

Normal
0
21

false
false
false

/* Style Definitions */
table.MsoNormalTable
{mso-style-name:“Normln tabulka“;
mso-tstyle-rowband-size:0;
mso-tstyle-colband-size:0;
mso-style-noshow:yes;
mso-style-parent:“";
mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt;
mso-para-margin:0cm;
mso-para-margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:10.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:
mso-fareast-language:
mso-bidi-language:}

Předmět „Budoucnost demokracie“ mě přivedl na
možné vysvětlení frustrace, která nyní panuje v české společnosti. Na jedné
straně jsou informace bezprecedentně dostupné, ovšem vliv současného
informovaného občana na situaci v zemi není o mnoho větší, než jaký byl vliv
neinformovaného občana v minulosti. Je míra vlivu skutečně tak nízká? A
existuje cesta, jak z této pasti ven? 

Internet přinesl informační revoluci, vědění a
znalosti jsou dostupné jako dosud nikdy. S pomocí blogů člověk získává
alternativní zdroj informací odlišný od mediálního mainstreamu. Lidé mají
mnohem širší okruhy známých než kdy dříve a dokonce i na úrovni státní správy a
samosprávy došlo ke značnému rozvolnění informačního monopolu díky zákonu o
svobodném přístupu k informacím.

Příkladem bezprecedentní dostupnosti informací
je i předmět Budoucnost demokracie sám. Získali jsme v jeho rámci možnost
setkat se tváří v tvář s lidmi, kteří naši společnost výrazně ovlivňují
(povětšinou ideově). Ani přední politici dnes ovšem nejsou pro běžné
vysokoškolské studenty nedostupní. Kdo jen trochu chce, může navštívit
přednášku bývalého premiéra, většinu senátorů je poměrně snadné osobně
zastihnout a ani ministři nejsou nedosažitelní.

Nyní však přichází zdroj frustrace. Každý, kdo
se osobně zná s pár novináři, úředníky nebo alespoň trochu neformálně s
nějakými i komunálními politiky, dojde velmi rychle k závěru, že demokracie u
nás nepanuje. Optimista stávající režim nazve spíše kleptokracií s demokratickou
fasádou, pesimista potom oligarchií několika (desítek) kmotrů. Frustraci navíc
umocňuje to, že média, která by měla na tristní stav demokracie upozorňovat,
nafukují banality, vytvářejí umělé kauzy a mnoho podstatných věcí zcela
ignorují. 

Jsem přesvědčen, že by s tímto popisným úvodem
zřejmě souhlasila podstatná část účastníků kurzu. Kromě všeobecné skleslosti se
ovšem předmětem vinula klíčová otázka. Co s tím?

Ještě než začneme zachraňovat svět, je vhodné
položit si otázku, proč se o to vůbec pokoušet. Vláda úzké elity přece reálně
panovala během celých moderních dějin (s výjimkou krátkých porevolučních
období, než vznikla nová mocenská elita). Proč by se naše společnost měla
lišit? 

První důvod, proč jsem přesvědčen, že rezignace
na demokracii není na místě, je princip, který zmínil pan Romancov. Pokud stát
vybírá daně, musí zdaňovaným dát alespoň nějaký podíl na moci. Vzhledem k tomu,
že v naší společnosti platí daně všichni skrze DPH a daně spotřební (ano, i
chudí Romové), jeví se jako nepřijatelné, aby občané neměli podíl na vládě.

Druhý argument se může jevit lehce přitažený za
vlasy, obávám se ovšem, že je platnější, než bych si přál. Velmi jednoduchým
řešením problému nasycených trhů, klesající životní úrovně a ztráty perspektivy
je válka. Z hlediska čistě racionální úvahy vládnoucí třídy je výhodné čas od
času zredukovat populaci, aby vznikl prostor pro nový růst. Bez reálného
zastoupení všech lidí v politice se tudíž hroutí koncept lidských práv a hrozba
„léčby válkou“ narůstá.

Oblíbená je ještě jedna výhrada vůči
demokracii. Nebylo by lepší nastolit vládu odborníků? Osobně jsem k tomuto
konceptu velmi skeptický. Řada rozhodnutí, jež vláda a parlament vydávají,
nejsou otázky „odborné“ nýbrž „politické“. Výše přerozdělování je otázka politická,
nikoli odborná, stejně jako zaměření naší zahraniční politiky nebo priority v
budování přepravní infrastruktury. „Odborný“ přístup navíc vede k oceňování
statků, které z principu vyčíslit nelze (zdraví, štěstí atp. ), penězi.

Po uvedení těchto důvodů, proč se za demokracii
vůbec brát, se zaměřme na přístupy, které může zvolit jednotlivec.

Zřejmě nejsnazší je jednoduše na politické
otázky rezignovat. Zaměřit se na svůj život, přátele a rodinu a polis přenechat
politikům. S tímto přístupem se do společnosti zčásti vrací normalizační etos,
nadávání po hospodách, chataření a vůbec celková občanská pasivita. Na druhou
stranu je to jedna z legitimních cest, jak se se stavem správy věcí veřejných
vyrovnat. Se zhoršující ekonomickou situací ovšem tento přístup naráží.
Premisa: „Já nechám na pokoji stát a stát nechá na pokoji mne“ se začíná drolit
ve chvíli, kdy se stát dostává na pokraj propasti a začíná všem utahovat
šrouby.

 Druhá možnost je smířit se se současným stavem
a řídit se heslem: „Když už kradou, ať aspoň nemlaskaj’“. Nežije se tu vlastně
tak špatně, korupce se vymýtit nedá a celkově u nás panuje smrádek, ale
teplíčko. Nestačí tedy donutit alespoň ty politiky, na které něco praskne, k
rezignaci a opájet se každé čtyři roky možností volby? Nepříjemné je, že hroší
kůže politiků je čím dál tlustší a tolerance veřejnosti vůči skandálům čím dál
větší. V roce 1997 padla vláda kvůli skandálu, ve kterém šlo o pár desítek
milionů. Dnes dokáže ministr s patřičným politickým krytím ustát i skandál, v
němž se diplomaticky řečeno odklonilo půl miliardy korun (Promopro). Smířit se
se situací znamená udržovat status quo.

Velmi efektivní způsob, jak se poprat s pocitem
bezmoci, je úzce se zaměřit na jedno téma, kauzu či oblast a zakousnout se jako
buldok. Většinou dojde k nečekanému, ale logickému jevu – informační převaha se
přesune na stranu občana. Jak do státní správy prorůstá korupce a
klientelismus, snižuje se její kvalita. To má jeden nečekaně pozitivní
důsledek: státní úředníci nedokážou oponovat informovaným nadšencům z
občanského a neziskového sektoru. Podobně i úpadek žurnalistické profese
paradoxně otevírá občanům větší prostor. Články už novináři povětšinou pouze
kompilují a v rámci „vyváženosti“ občané do novin snadno prorazí. Parta
několika lidí tak dokáže dotlačit třeba pražského primátora k rozhodnutím,
která by sám od sebe nikdy neudělal. Slabinou tohoto postupu je, že člověk
ztrácí odstup a občas se navíc do problematiky ponoří tak hluboko, že ztrácí i
srozumitelnost pro své okolí.

Další možností je věnovat se sociální práci,
charitě či třeba angažmá v církvích a náboženských společnostech. Opět je možné
dosáhnout poměrně silného pocitu uspokojení, ale téměř vždy při snaze o
pozitivní ovlivnění širšího okolí dojde k nárazu na politickou realitu.
Například sdružení Asistence zasazující se o práva vozíčkářů od vyjednávání
plošin do co nejvíce stanic metra přešlo mj. k organizování happeningů za
čistší vzduch v Praze (tzv. Smogové dýchánky). Kde chybí péče o společnost jako
celek, troskotají i dílčí chvályhodné činnosti.

Nyní přichází na řadu možnost, která lidem
obecně a v Česku zvlášť jednoduše smrdí – vstoupit do politiky. Politické
strany jsou vzhledem k počtu členů, které mají, a dokonce i vzhledem ke svým
(oficiálním) rozpočtům, neuvěřitelně vlivné instituce. Angažmá v politické
straně tedy člověku hypoteticky nabízí mnohem lepší podmínky pro skutečnou
změnu poměrů. Ukazuje se ovšem, že to není zdaleka tak jednoduché. Zavedené
politické strany už jsou dnes pečlivě rozparcelované, otázkou navíc zůstává,
zda jejich vnitřní organizace vůbec smysluplnou obrodu zevnitř umožňuje.

Příkladem snad nejvíce odstrašujícím budiž ODS,
strana, v níž jsou politici, kteří ve veřejných funkcích s ostudou skončili
(Langr, Drobil), nasazováni na klíčové pozice šéfů volební kampaně, protože
prostě vědí, jak to s těma prachama je. Mediální obroda ODS v roce 2010 navíc
skončila fiaskem a působí jako memento odstrašující od dalších podobných pokusů.
Z nového „čistého“ předsednictva, s velkými očekáváními před tím rokem a půl
vítaného, musel jeden člen odstoupit z ministerského postu kvůli korupčnímu
skandálu, další se udržel jen zuby nehty a předseda Nečas veřejnosti opakovaně
dokazuje, že kormidlo pod kontrolou rozhodně nemá.

Člověka, který se rozhodne pro stranické
angažmá, navíc zdržuje spousta činností, které strana provádí směrem dovnitř a
občasné ideové či personální spory jsou vyčerpávající. Na druhou stranu se i
stranám občas podaří maximálně využít svůj potenciál silných vlivových
institucí, pozitivním příkladem může být třeba práce Oldřicha Kužílka, který z
pozice poslance za ODA prosadil zákon o svobodném přístupu k informacím – jednu
z posledních právních norem, která nás odlišuje od Ukrajiny.

V rámci stran navíc člověk není omezen
hranicemi státu, minimálně na úrovni EU pomalu vznikají myšlenkové platformy s
celoevropským přesahem – například hnutí federalistů – a v Evropském parlamentu
se strany čas od času zabývají svým původním posláním, tedy otevírají prostor
pro souboj myšlenek. V komunální politice potom politické strany poskytují
institucionální zázemí, které zjednodušuje možnost kandidatury i sestavování
kandidátek.

Profesor Bělohradský ve své přednášce otevřel
zajímavou otázku: jaké prostředky při svých občanských či politických
aktivitách volit. Informační věk totiž otevírá netušené možnosti. Obecně se
možnosti, jež dnes občané mají, dají rozdělit do dvou skupin. Za prvé se jedná
o prostředky aktivizace veřejnosti – demonstrace a petice, účast v volebních
kampaních, navštěvování jednání zastupitelstev, a další způsoby masového
angažmá. Za druhé jde o prostředky, které využívají ztenčených komunikačních
bariér. Tady se nabízí přímý lobbing poslanců, podávání trestních oznámení na
konkrétní jednotlivce atp. Trochu nejasnou roli hrají média, která je možné
oslovovat oběma způsoby – vytvořením zajímavé události, či osobní schůzkou s
novinářem. Přednáška pana Koteckého ukazovala, že lobbing je efektivní, ale
zároveň odhalovala jeho hranice. Přímá akce zase bývá logisticky náročná, ale
když se podaří, má velký zásah – dochází k průniku reality mediální s realitou
všedního dne.

Otázkou podobnou té, jaké prostředky používat,
je i otázka, na co se zaměřit. Na jedné straně stojí nastavení systémových
parametrů společnosti (volební systém, oddělení mocí, financování politických
stran, jmenovitá hlasování městských rad umožňující osobní trestněprávní
odpovědnost) a na straně druhé jednotlivé kauzy – třeba předražený informační
systém na pražském magistrátu. Narážíme na problém alokace zdrojů a
dosažitelnosti stanovených cílů. Osobně si myslím, že nejlepší je upírat
pozornost střídavě na obojí. Úspěšné vyřešení kauzy, či alespoň hlasité
upozornění na ni, přináší uspokojení a motivaci, změny parametrů potom naději,
že se kauza nebude opakovat.

Závěrem shrnu své osobní postoje. Předně musím
říct, že jsem optimista a jsem přesvědčen o tom, že má smysl se angažovat už
proto, že mě to osobně baví. Dále si myslím, že kromě informací přináší informační
věk i zcela nové možnosti, jak situaci ovlivnit. Když se člověk rozhodne
bojovat se svou frustrací tím, že ji přenese na státní úředníky či politiky,
tak se mu – v závislosti na povaze – patrně uleví a zároveň může ledasčeho
dosáhnout. Znám lidi, kteří si podávají jednu infožádost na dobrou noc denně.
Úředníci jejich žádosti postupem času začínají skutečně zodpovídat a alespoň
některá výběrová řízení začínají dostávat svému názvu. Jedinou nutnou investicí
do této činnosti je dnes čas. Transakční náklady na přímou akci také řádově
poklesly, masové demonstrace je možné svolat během jediného týdne a s
minimálními náklady, cesta je otevřená i pro občanský lobbing. Byť si kolem
sebe politici staví bariéry, zůstávají mnohem dostupnější než kdy jindy v historii.

Já jsem jako svou formu účasti na správě země
zvolil členství v Pirátské straně. Umožňuje mi to velikou volnost ve výběru
aktivit, na nichž se chci podílet, i prostředků, které chci používat. Co je
ovšem nejdůležitější, mám tak zajištěn pravidelný kontakt s lidmi, kteří se na
svět dívají podobně. Při sledování osudů jednotlivců, kteří šli hlavou proti
zdi – příkladem budiž Petr Cibulka nebo Dušan Dvořák (konopný aktivista) – mě
mírně mrazí. Spojení s dalšími, kteří si nedělají iluze, ale současně nerezignovali
a občas i něčeho dosáhnou, mi doufám pomůže uchovat si svůj současný optimismus
co nejdéle.

Autor je místopředseda Pirátské strany

 

Datum: 11. 5. 2012, Autor: Mikuláš Ferjenčík
Přečteno: 530x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 14 čtenářů, celková známka je 1.

Komentáře k článku

11. 5. 2012
Žena
Kdo má pravdu stejně vyhraje

11. 5. 2012
Ivo Vašíček
Re: Kdo má pravdu stejně vyhraje

Zdroj: Pirátské Noviny

Tento článek byl vydán Sobota, Květen 12th, 2012 v 00:02 a byl zařazen do rubriky X. Pirátské Noviny Můžete navázat na odpovědi tohoto článku prostřednictvím zdroje RSS 2.0 Můžete zanechat odpověd, nebo vytvořit tzv. trackback z vaší vlastní stránky.