GreyLinkDC++

„Omezení práv jednotlivce při užívání internetu za účelem vyšší ochrany autorských práv není řešením. Přestože krást se nemá,“ vysvětluje stanovisko TOP 09 předseda expertní komise pro ICT Jaroslav Poláček.

TOP 09 je pro odpovědný přístup k duševnímu vlastnictví a ochraně
autorských práv. Situace však není řešitelná zásahem do osobních svobod
jednotlivce, a to ani v podobě přenesení odpovědnosti na poskytovatele
připojení k internetu. Důrazně také trváme na tom, že pouze orgány činné
v trestním řízení mají právo na základě důvodného podezření provádět
identifikaci uživatelů. Nevidíme důvod, pro který by toto právo bylo
přeneseno na nositele autorských práv.

TOP 09 oceňuje, že ACTA, která byla připravována v mnohem tvrdší
podobě v roce 2010, prošla výraznou změnou. Její přínos vidíme zejména
v ochraně před průmyslovým zneužíváním autorských práv – dovozu padělků
či výrobě nejrůznějších falzifikátů. V této souvislosti vidíme jako
největší problém, že se k dohodě nepřipojila Čína, Indie, ani Brazílie.
Česká republika více vyváží, má proexportní ekonomiku a i my potřebujeme
ochranu na exportních trzích.

TOP 09 bude požadovat přesné informace a výklad od garanta
schvalování dohody, kterým je Ministerstvo průmyslu a obchodu. Proto se
na tento úřad obrátí s dotazy, které budou směrovat k výkladu v
konkrétních diskutovaných bodech – zejména ochrana osobních údajů
(identifikace uživatele) a odpovědnost providerů.

V souvislosti s ACTA se píše o řadě domněnek, které vznikly díky
původně utajovaným jednáním o této dohodě. Dohoda ACTA podle našich
informací nezavazuje žádný členský stát EU k zavedení hraničních kontrol
občanů z jiného členského státu EU.

Zdroj: Pirátské Noviny

Cory Doctorow: Proč jsem kopirváč

Cory Doctorow, spisovatel sci-fi na plný úvazek, před pár lety napsal zajímavou úvahu, proč je pirátství nezbytné.

1. 2. 2012

Co na nějaké reformě kopírovacího monopolu vůbec záleží? Copak bez toho
můžeme o něco přijít?

Ano, o všechno.

Až do velmi nedávné doby byl kopírovací monopol průmyslovou regulací. Abyste
spadali pod působnost kopírovacího monopolu, museli jste provozovat nějaké
neobvyklé průmyslové zařízení — tiskařský lis, filmovou kameru, lis na
hudební nahrávky. Náklady na takové zařízení byly značné, takže pár tisícovek
navíc za služby zkušeného autorskoprávního právníka byl proti tomu pakatel.
Jen to do provozních nákladů firmy přidalo pár procentních bodů režie.

Když s chráněnou tvorbou přicházely do styku neprůmyslové subjekty (např.
lidé, školy, farnosti, atd.), dělali věci, které s kopírovacím monopolem nijak
nesouvisely: četli knihy, poslouchali hudbu, zpívali kolem klavíru nebo se
chodili dívat na filmy. Mluvili o tom. Zpívali si ve sprše. Převypravovali to
(s obměnami) dětem před spaním. Citovali to. Používali to jako námět pro
vymalování dětského pokoje.

Pak přišlo první dějství kopirvačky: analogové období, kdy se objevily
videorekordéry, kazetová dvojčata, fotokopírky a další primitivní kopírovací
technologie. Najednou bylo možné jen s domácím vybavením provádět věci, které
zasahovaly do oblasti regulované kopírovacím monopolem (kopírování,
vystupování, vystavování, adaptace). Na festivalech se občas v burzovních
koutcích objevovaly mizerně svázané fanouškovské „povídky“,
puberťáci si navzájem předváděli vlastnoručně namixované kazety, mohli jste
zajít k sousedovi s filmem z HBO na VHS kazetě a uspořádat si filmovou
party.

A přitom tohle všechno bylo relativně bezpečné. Přestože tyto činnosti
byly právně pochybné (samozřejmě, velcí držitelé práv je považovali za
atomové bomby v kufříku, přirovnávali videorekordéry k Bostonskému škrtiči a
slibovali, že „domácí nahrávání na kazety zabíjí hudbu“), cena
jejich potírání byla příliš vysoká. Vydavatelé a nahrávací společnosti a
studia nemohli sledovat, co děláte doma a v práci a na party a na festivalech,
ne bez rozsáhlé sítě placených udavačů, jejichž platy by výrazně překročily
jakékoliv finanční ztráty.

Pak přišel Internet a osobní počítače. Tyto dvě technologie představují
smršť, která přenesla obyčejné aktivity obyčejných lidí do říše kopírovacího
monopolu: každá domácnost má nástroje k páchání hromadného porušování monopolu
(osobní počítač) a toto porušování probíhá přes veřejný kanál (Internet),
který lze levně monitorovat, což umožňuje proti obyčejným lidem levně
zasahovat po tisících.

Ba co víc, Internetový provoz je mnohem náchylnější k prohřeškům proti
kopírovacímu monopolu než jeho offline obdoby. To protože každá transakce na
Internetu vytváří kopie. Internet je systém na efektivní kopírování mezi
počítači. Zatímco rozhovor ve vaší kuchyni vytváří jen deformace vzduchu
zvukem, stejný rozhovor na síti vytváří tisíce kopií. Při každém stisknutí
klávesy je informace o stisku několikrát zkopírována uvnitř vašeho počítače,
pak do modemu, pak do celé řady routerů, dále (často) na server, který může
vytvořit stovky jak dočasných, tak trvalých kopií, a pak druhé straně
rozhovoru, kde mohou vzniknout další tucty kopií.

Kopírovací zákon považuje kopírování za vzácnou a výjimečnou událost. Na
Internetu je kopírování automatické, hromadné, okamžité, neustálé a zadarmo.
Přilepte si na dveře kanceláře jeden vytištěný díl Dilberta a kopírovací
monopol tím neporušíte. Vyfoťte pak dveře svojí kanceláře a fotku nahrajte na
svůj web, aby si ji mohli prohlížet ti samí kolegové, a porušili jste
kopírovací monopol, a protože kopírovací zákon považuje kopírování za tak
vzácnou činnost, stanovuje za to tresty v řádu stovek tisíc dolarů za každý
prohřešek.

Pro všechny ty věci, které děláme s tvorbou — všechno to diskutování,
převypravování, zpívání, herectví, kreslení a přemýšlení — máme název:
říkáme tomu kultura.

Kultura existuje dlouho. Déle než kopírovací monopol.

Existence kultury je důvod, proč kopírovací monopol má hodnotu.
Fakt, že máme neukojitelnou touhu po písních na společné zpívání, po příbězích
ke společnému prožívání, po umění k prohlížení a přidávání do našeho vizuálního
slovníku, je důvodem, proč lidé za tyto věci platí peníze.

Řeknu to ještě jinak: příčinou existence kopírovacího monopolu je fakt, že
kultura vytváří trh pro tvorbu. Kdyby pro tvorbu neexistoval žádný trh,
kopírovací monopol by postrádal smysl.

Nevládne obsah: vládne kultura. Na filmy se chodíme dívat, abychom měli o
čem mluvit. Kdybych vás poslal na pustý ostrov a dal vám na výběr mezi vaší
kolekcí hudby a vašimi přáteli, jen sociopat by si vybral hudbu.

Kulturní imperativ je šíření informací: kultura jsou sdílené
informace. Čtenáři sci-fi tohle znají: ten maník naproti vám v metru s
křiklavě barevnou sci-fi knížkou v ruce je člen vaší skupiny. Skoro určitě
jste oba četli pár stejných knih, máte pár společných kulturních podkladů, pár
témat k hovoru.

Když uslyšíte píseň, která se vám líbí, zahrajete ji lidem svého kmene.
Když si přečtete knihu, kterou zbožňujete, strčíte ji do rukou svým přátelům a
pobídnete je, aby si ji také přečetli. Když shlédnete skvělý pořad, přitáhnete
své přátele k obrazovce, aby se dívali také — nebo najdete lidi, kteří
už ho viděli, a dáte se s nimi do řeči.

Tedy každý člověk oslovený tvorbou cítí potřebu ji sdílet. A protože na
Internetu je „sdílení“ to samé co „kopírování“,
dostáváte se tím přímo do hledáčku kopírovacího monopolu. Všichni kopírují.
Dan Glickman, bývalý kongresman a současný¹
šéf Motion Picture Association of America (největší maximalista kopírovacího
monopolu, jakého můžete potkat), se přiznal ke zkopírování dokumentu Kirbyho
Dicka This Film is Not Yet Rated (drtivá kritika klasifikačního
systému MPAA), ale omlouval to tím, že kopie byla „v [jeho]
trezoru“. Předstírat, že vy nekopírujete, znamená předvádět stejné
pokřivené pokrytectví jako Viktoriáni, kteří přísahali, že nikdy v životě
nemasturbovali. Všichni věděli, že sami lžou, a spousta z nás ví, že i všichni
ostatní lžou.

Jenže problém kopírovacího monopolu je, že většina kopírovačů se ke
kopírování otevřeně přizná. Většina amerických uživatelů Internetu se účastní
nelegálního sdílení. Kdyby se zítra povedlo sdílení zarazit, předávali by si
ty samé soubory — a ještě mnohem víc — vyměňováním pevných disků,
flash disků a paměťových karet (a kolovalo by tak víc dat, byť pomaleji).

Kopírovači buď vědí, že porušují zákony, a je jim to jedno, nebo nevěří, že
by zákon něco takového vůbec mohl postihovat, a myslí si, že trestné jsou jen
mnohem závažnější případy, například prodej pirátských DVD na ulici. Ve
skutečnosti kopírovací zákon trestá prodej DVD mnohem menší sazbou než
bezplatné sdílení těch samých filmů po Internetu, a při nákupu takových DVD
riskujete mnohem méně (díky mnohem vyšším nákladům na dopadení lidí
operujících ve skutečném světě) než při online stahování².

Navíc kopírovači pilně budují promyšlený étos co se smí a nesmí sdílet, s
kým a za jakých podmínek. Stávají se členy privátních sdílecích skupin,
dohadují se mezi sebou o pravidlech a slovy i činy vytvářejí přehršel
metazákonů, které odrážejí jejich kulturní chápání toho, co by měli dělat.

Smutné je, že tyto metazákony nemají vůbec nic společného s platným
kopírovacím zákonem. Ať je dodržujete sebepečlivěji, pořád nejspíš porušujete
zákon — takže když například děláte anime hudební videa (videa s
populární hudbou vytvořená jako důmyslný sestřih klipů z anime filmů —
vygooglujte si „amv“ pro příklady), můžete dodržovat veškerá
pravidla své skupiny, že je nesmíte pouštět lidem z venku a že smíte používat
jen určité zdroje hudby a videa, ale pořád pokaždé, když usednete ke
klávesnici, pácháte porušení kopírovacího monopolu za miliony
dolarů.

Není tedy moc překvapivé, že metazákony a kopírovací zákon existují v úplně
jiných světech. Vždyť přece kopírovací zákon reguluje co mezi sebou dělají
obří firmy. Metazákony regulují co spolu dělají jednotlivci v kulturním
prostředí. Co je tak překvapivého na tom, že mezi těmito sadami pravidel je
tak propastný rozdíl?

Je dost dobře možné, že mezi kopírovači a držiteli kopírovacího monopolu by
se dalo dosáhnout smíru: sady pravidel, pod kterou bude spadat pouze
„kultura“ a ne „průmysl“. Jenže kopírovači usednou k
vyjednávacímu stolu jen když se přestane prosazovat, že veškeré neschválené
kopírování je krádež a zločin a špatné. Když to slyší lidé, kteří vědí, že
kopírování je jednoduché, dobré a prospěšné, myslí si, že buď plácáte
nesmysly, nebo mluvíte o někom jiném.

Protože kdyby zítra bylo na Internetu vymýceno kopírování, byl by to
zároveň konec kultury na Internetu. YouTube by bez své studnice monopol
porušujících videí zmizel; LiveJournal by bez všech těch zajímavých malých
uživatelských ikonek a fascinujících pastebomb z knih, novinových článků a
blogů vypadal mrtvě; Flickr by bez všech těch fotek předmětů, děl a scenérií
chráněných kopírovacím monopolem, ochrannou známkou nebo čímkoliv jiným uschl
a rozfoukal by ho vítr.

Takové diskuze jsou důvodem, proč chceme věci, o kterých diskutujeme.
Fanfikci píší milovníci knih. Autoři videí na YouTube vás chtějí přimět
sledovat pořady, ze kterých je video sestříhané, a diskutovat o nich. Ikonky
na LiveJournalu dávají najevo blízký vztah k určité tvorbě.

Jestli kultura prohraje válku o kopírovací monopol, smysl kopírovacího
monopolu zemře s ní.

Poznámky:

1) Článek byl napsán v roce 2008. Dan Glickman z vedení
MPAA odstoupil v dubnu 2010.

2) Dle rozsudku Nejvyššího soudu je stahování
audiovizuálních děl pro osobní potřebu v ČR legální, protože spadá pod výjimku
v § 30 kopírovacího zákona (121/2000 Sb.); software se tato výjimka netýká. V
některých zemích je trestné i stahování audiovizuálních děl.

Původní zdroj: Cory Doctorow Why I Copyfight.

Datum: 1. 2. 2012, Autor: překlad Martin Doucha
Přečteno: 168x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 3 čtenářů, celková známka je 1.

Zdroj: Pirátské Noviny

Petr Koubský: Digitální svět si říká o nová pravidla

Zákazník stojící na bitevním poli mezi zábavním průmyslem a piráty se dnes dostane k ledasčemu, aniž by zaplatil. Současně je mu ale jasné, že nic není zadarmo.

31. 1. 2012
Hackeři útočí na weby státních orgánů. Česká vláda podepsala jakousi protipirátskou dohodu. V USA se měl projednávat zákon proti pirátům, ale sešlo z toho kvůli masovým protestům. A FBI zatkla na Novém Zélandu stotřicetikilového Němce s nepravděpodobně znějícím jménem Kim Dotcom, protože prý okradl nahrávací společnosti o půl miliardy dolarů. To všechno za poslední dva týdny. Co se to děje?

Pro vysvětlení zajděte do kteréhokoli obchodu s cédéčky. Něco tam chybí, že? Ano – zákazníci. Podle IFPI, Mezinárodní federace hudebního průmyslu, každoročně klesá prodej hudebních CD zhruba o 30 procent, přičemž tento trend trvá již několik let. Hudba, jak známo, se nekupuje, hudba se stahuje. Právě z takových webových stránek, jako byl Megaupload pana Dotcoma. S filmy a televizními seriály je to podobné. Nejnovějším přírůstkem na pirátských webech jsou pak elektronické knihy.

Analogová data je obtížné kopírovat, stojí to peníze a kvalita se zhoršuje. Představte si knihu v kopírce nebo starou gramofonovou desku přepisovanou na magnetofonový pásek. Digitální data se naproti tomu kopírují snadno, víceméně zdarma a kopie je totožná s originálem. Představte si hudební klip stažený z YouTube, který právě teď posíláte přes Bluetooth ze svého telefonu do kolegova.

Konec přechodného období

Nová realita zpravidla vyžaduje nová pravidla. Když se na silnicích objevila auta, bylo zapotřebí předělat předpisy, jež platily v době koňských povozů. Postupně se zavedly registrační značky vozidel, dopravní značky u silnic, minimální věk řidiče, technické požadavky na vozidla a tak dále. Karl Benz poprvé vyjel se svou motorovou tříkolkou v roce 1885. Dopravní předpisy podobné dnešním platí v Evropě od třicátých let minulého století. Přechodné období tedy zabralo čtyři desetiletí plné sporů a mudrování.

Technický pokrok se od té doby zrychlil, schopnost lidstva vstřebat jej nikoli, což je jeden z důvodů, proč se mezi moderními technologiemi občas cítíme nesví. Digitální hudba na CD se prodává od roku 1983. Doopravdy se věci daly do pohybu až v polovině devadesátých let díky třem novým vymoženostem, jsou to levné vypalovačky, filmy na DVD a všeobecně dostupný internet. O málo později přišel Napster, masové rozšíření formátů MP3 a MP4, ještě později torrenty a Pirate Bay. Jestli nevíte, co to je, zeptejte se nějakého dvanáctiletého dítěte, všechno vám to názorně předvede.
Karty jsou rozdány. Na jedné straně mocný, protože bohatý zábavní průmysl. Patří mu práva na hudbu, filmy a knihy, z těch práv plynou peníze a těch peněz se nechce vzdát. Na druhé straně jsou stovky milionů posluchačů a diváků, kteří nechtějí platit velké částky za to, co je snadno k dispozici zdarma.

A pak je tu širší kontext. Mezinárodní dohoda ACTA, k níž seČR přihlásila a slíbila, že ji včlení do národní a evropské legislativy, posiluje ochranu značek a usnadňuje postih pirátů, ať nabízejí download hudby nebo falešné adidasky.

Kromě toho se však může dotýkat generických léků, geneticky upravených osiv a dalších věcí daleko závažnějších než hudba či filmy. Veřejnost zatím neměla mnoho možností se s ACTA seznámit, natož se k ní vyjádřit. Na to je pravá chvíle právě teď. ACTA je nebezpečná právě tím, jak je potenciálně dalekosáhlá a nevypadá – mírně řečeno -jako dobrý nápad.

Čistokrevné zlo

Vraťme se však k zábavnímu průmyslu. Jeho lobbování vedlo v USA k návrhu dvou zákonů známých jako SOPA a PIPA. Měly se projednávat minulý týden, ale Kongres je nakonec vrátil k přepracování – jednak proto, že stávající znění odmítl prezident Obama, jednak pod vlivem celosvětové vlny protestů. To neznamená, že tyto zákony nakonec nevzniknou. A také to neznamená, že si americké i jiné úřady nemohou došlápnout na piráty už teď, což ukázal právě zásah proti panu Dotcomovi a jeho společníkům.

Megaupload a podobné stránky fungují jako obrovské skladiště souborů připravených ke stažení do vašeho počítače. Může v nich být cokoli, v praxi to z velké části je copyrightovaný materiál – hudba a filmy. Stahovat může každý, ale když chcete přijatelnou rychlost nebo větší objem, musíte si připlatit. Některé takové stránky vyplácejí prémii za přidání – upload – populárního obsahu, tedy takového, o nějž je zájem při stahování. Ať si provozovatelé říkají, co chtějí, je to infrastruktura vytvořená především pro porušování copyrightu, a to proto, že se na poplatcích za stahování dá slušně vydělat. Velké downloadové stránky nikdy nejdou hlavou proto zdi: kdykoli se majitel práv ozve, příslušné soubory mažou, někdy to dělají i preventivně. Přesto jsou pro showbyznys čistokrevným zlem.

Oboustranná demagogie

V zásadě je situace celkem přehledná, zamotává ji však demagogie na obou stranách dělicí čáry. Zábavní průmysl má pravdu, když říká, že tvůrci musí dostat zaplaceno, aby mohli tvořit. Umělci však v dnešním showbyznysu dostanou jen kolem 10 procent z tržeb, což tento argument značně oslabuje. Hájit příjmy tvůrců není totéž jako hájit dnešní obchodní model postavený na prodeji nosičů. Existují lepší možnosti, jimž se však hudební a filmové společnosti budou bránit tak dlouho, dokud budou na stávajícím uspořádání vydělávat aspoň něco. (A některé z nich možná ze setrvačnosti i déle.)

Byznys a politici také ignorují nežádoucí vedlejší účinky zesílení protipirátských zákonů. Táž infrastruktura, která k vám doručí poslední album Black Eyed Peas, může též sloužit disentu v diktaturách, bývalým členům sekt, každému, kdo má dobré důvody být na internetu anonymní. Hon showbyznysu za penězi je může vážně poškodit. Kromě toho: copyrightovaného materiálu je všude kolem nás tolik, že důsledné uplatnění budoucí tvrdší legislativy by vedlo k vypnutí YouTube, Googlu, Seznamu… což zatím snad nemá nikdo v úmyslu, ale už existence hypotetické možnosti je nepříjemná.

S posouzením postojů druhé strany, tedy „pirátů“, to je složitější, protože nejsou homogenní. Jejich místní politická větev, Česká pirátská strana, například navrhuje jen zrušení postihu za nekomerční užití díla (který u nás ostatně existuje jen u softwaru, ne u hudby a filmů) a zkrácení ochranné doby autorského zákona na deset let. To jsou tak mírné požadavky, že se snadno vejdou do politického mainstreamu. K pirátům se ale může verbálně přihlásit každý, například anonymní autor manifestu, který říká (pravopis ponechán): „Když se však vláda rozhodla, vzít nám poslední kousek ráje, ničením naši poslední svobody internetu, měli vědět, že Anonymous a další sympatizanti to jen tak nenechají.“ Tam je pak rozumná diskuse těžká. Mimochodem šašci shazující vládní weby nejsou žádní hackeři, ale drobní vandalové – analogie pouličních sprejerů. Nepůsobí reálnou škodu, stejně jako počmáraná vrata banky neohrozí její provoz. Škoda, že tomu nechtějí rozumět média.

Patří k lidské povaze chtít něco za nic a patří k povaze světa, že to nejde. Budoucnost copyrightu spočívá v prodeji levných digitálních nahrávek, jak to dnes umožňuje celosvětově iTunes či eMusic (a mnoho dalších), u nás třeba Supraphon a Indies Records. Vedle toho se jistě pořád bude stahovat, pirátství se nepodaří vymýtit, přesune se pokaždé někam jinam. Tvůrci si vydělají jako dnes, ne méně, ne více. Zábavní průmysl trochu zhubne, na jeho úkor ztloustnou noví zprostředkovatelé: Apple, Google, Amazon. Zkrátka pojede se dál.

Članek Petra Koubského vyšel v Lidových novinách 30. ledna 2012. Šíření informací nelze zastavit. Zdroj fotografie: Lupa.cz

 

Datum: 31. 1. 2012, Autor: Petr Koubský
Přečteno: 514x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 2 čtenářů, celková známka je 1.

Zdroj: Pirátské Noviny

Březina (KDU-ČSL): Kontroly počítačů mimo EU již jsou, tak proč je v ACTA nedovolit?

Europoslanec Jan Březina z politické frakce EPP, která v Evropském parlamentu prosazuje urychlené schválení ACTA, označil na Parlamentních listech prohlídky na hranicích za fámu. Pokud si ale pozorně přečtete jeho článek, zjistíte, že Březina s textem ACTA manipuluje a že jeho tvrzení neplatí vůči drtivé většině zemí mimo Evropskou unii.

30. 1. 2012

Zastánci ACTA, kteří potřebují tajně vyjednanou dohodu schválit co nejdříve, hledají další cesty, jak zpochybnit problém kontroly počítačů, mobilů a přehrávačů na hranicích. S posledním pokusem přišel europoslanec Březina, který na Parlamentních listech uvedl, že

Tvrzení, že celý oddíl opatření na hranicích vůbec nezavazuje smluvní strany které jsou v celní unii, samozřejmě nemá žádnou oporu v textu, protože pak by ACTA nemohla mít žádný reálný dopad. Novináři udělali dobře, že nepřevzali Březinovo tvrzení, stejně jako tvrzení, které několik dní před tím použilo ministerstvo průmyslu a obchodu, že prý celé ustanovení bylo vypuštěno (v tomto případě byla v čl. 14 původní drakonická povinnost změněna na možnost, ale ustanovení vypuštěno nebylo). Kdyby skutečně bylo všechno v pořádku, tak by se ACTA asi nevyjednávala tajně, nepodepisovala tajně a neodstupoval by její zpravodaj v EP.

Co tedy konkrétně dohoda říká, pokud se obrátíme k samotnému textu a opustíme mediální zkratky?

Skutečný problém, že smlouva dovoluje státům na vnějších hranicích zavést kontroly i pro malé množství zboží a tím tyto kontroly i legitimizuje, Březina odbude jednou větou: „Mimoevropské státy tyto kontroly buď už provádějí, nebo je mohou začít provádět i na základě jednostranného rozhodnutí.“

Až se budete na letišti v USA vztekat, když vám úřady začnou skenovat data na počítači, číst zprávy na mobilu a kontrolovat značkové oblečení, budete se muset smířit s větou: „Vždyť jste nám to sami schválili v ACTA!“

Celý problém má zajímavý původ. Evropský parlament po Evropské komisi požadoval, aby ustanovení o hraničních kontrolách cestujících v textu vůbec nebylo a aby byly osobní prohlídky cestujících výslovně vyňaty z působnosti ACTA. ACTA měla postihovat pouze kopírování ve velkém rozsahu. To se ale Evropské komisi vyjednat nepovedlo, tak teď Evropské lidové straně (EPP), která ACTA v Evropském parlamentu prosazuje, nezbývá než dělat, jako by toto ustanovení nic neznamenalo.

Pikantní je, že na celý problém upozornila Březinova stranická kolegyně Roithová (KDU-ČSL). Nezbývá než doporučit, aby se pan Březina u své vzdělanější stranické kolegyně informoval.

Autor je členem programové komise Pirátské strany pro kopírování a Internet.

Datum: 30. 1. 2012, Autor: Jakub Michálek
Přečteno: 1104x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 18 čtenářů, celková známka je 1.05.