GreyLinkDC++

Vážně se musíme připravit na čtvrtou bednu?

Anglický originál tohoto článku původně vyšel v polovině prosince loňského roku. V souvislosti s odsouzením Víta Bárty a dalšími událostmi v nedávné době ale bohužel opět získal na aktuálnosti.

19. 4. 2012

Když sleduji legislativní ohavnosti zvané SOPA, PIPA a NDAA ve Spojených
státech kráčet ve stopách zákonů DMCA a Patriot Act, napadá mne při tom, že se
nejspíš naplňuje nejhorší možný scénář pro občanská práva.

Vnitřní diskuze ve švédské Pirátské straně se dlouho točila kolem toho, že
naším úkolem je zabránit Evropě propadnout se do totalitního fašismu. Spojené
státy jsou ztracené, už jim není pomoci a propadnou se. Naším úkolem je
zabránit Evropě, aby je s nadšením nenásledovala, a včas přeseknout provaz.
Před pěti lety to bylo zřejmé a dnes je to do očí bijící.

Bolestivý článek

Napsat tento článek mi trvalo hodně přes 24 hodin, po týdnu odkládání.
Když už vím, co chci říct, typický článek mi trvá 30 až 45 minut. Tady nebyl
problém v tom, že bych nevěděl, co chci říct, ale že jsem toho chtěl říct
tolik a nevěděl jsem, jak daleko se odvážím zajít. Nakonec jsem se rozhodl, že
se nebudu krotit a prostě své myšlenky otevřeně vyložím na stůl.

Na tohle téma existuje skvěly mem, který mnozí
citují. Svoboda se hájí pomocí čtyř beden: od mýdla, volebních, pro porotu a
od munice. Používejte v tomto pořadí.

Protože tohle je globální blog, musím a chci tu vysvětlit tuhle americkou
slovní hříčku. Tyhle „čtyři bedny“ totiž nebudou hned jasné lidem,
jejichž mateřštinou není angličtina a žijí mimo americkou kulturu:

• Bedna od mýdla: Bedna, na které stojíte na ulici, když se veřejnosti
  snažíte vysvětlit svoje názory. Přeneseně, vytváření veřejného mínění o vaší
  záležitosti.
• Volební bedna (volební urna): Veřejné svobodné demokratické volby. Když
  zákony nefungují a zvolení zastupitelé to nechápou, vyměňte je.
• Bedna pro porotu: Když to nechápou žádní veřejní zastupitelé, ani ti
  zvolení, ani ti kandidující, předposlední linií obrany je soudní systém, který
  může zrušit zákony omezující ta nejzákladnější práva. (V americkém soudním
  systému kromě soudce v některých případech rozhoduje také porota složená z
  řadových občanů. Porota obvykle zasedá v uzavřené ohrádce, proto
  „bedna“ — pozn. překl.)
• Bedna od munice: Pokud je systém natolik prorostlý korupcí, že se všechny
  státní složky chovají jako jedna jediná, a zákony není možné změnit v zájmu
  ochrany základních svobod, zbývá jen jediná možnost.

Momentálně jsme už u třetí bedny a i ta začíná selhávat. Snažím se opravit
druhou bednu, aby se aspoň Evropa ubránila. Ale je to obrovské sousto,
přestože čistě statisticky je to možné. A co hůř, lidé u moci vytvářejí
atomsféru, kde fakta a vzdělání jsou vnímána jako dětinská zábava.

Zákonodárství se stalo antivědeckým, řízeno hlavně čtyřmi zájmovými
skupinami, které nechtějí, aby fakta překážela jejich variantě
ideologie-náboženství. Ponaučení z doby osvícenství se stále častěji stávají
překážkou. Z informací se stalo něco nebezpečného, a přitom jsou
šířeny dříve nevídanou rychlostí. Možná proto jsou vnímány jako nebezpečí.

„Střezte se těch, kteří by vám chtěli odepřít přístup k
informacím, protože se v duchu vidí být vašimi pány.“

Tyto události ženou vpřed čtyři hlavní skupiny. Každá přispívá trochu
jinak, ale dohromady tvoří smršť, která uzavírá společnost.

• Politici apatičtí k technice: Zákonodárci, kteří nejen nechápou
  technické dopady svých rozhodnutí a regulací, ale navíc se pyšní tím, že
  nechápou infrastrukturu společnosti: jako by taková snaha byla pod jejich
  úroveň. Také se snaží uhrát body posluhováním dalším třem skupinám a hloupými
  vtípky na adresu svých kolegů, kteří chápou technické důsledky projednávaných
  návrhů.
• Kopírovací průmysl: Průmysl ohrožený zastaráním v důsledku kombinace
  samotného konceptu občanských práv se současnou informační technologií.
  Protože pokrok techniky se nedá vrátit, snaží se zbourat to druhé.
• Bezpečnostní kšeftaři: Vybraná hrstka lidí na seškrtávání jedné občanské
  svobody po druhé vydělává majlant. Podívejte se třeba na svlékací skenery na
  letištích. Přesně ta sorta lidí, kteří pro zisk rozpoutají válku; „koho
  zajímá, že nějakých sto tisíc zemře“. Proč nejmenovat
  „Halliburton“ a „Blackwater Security“?
• Různí totalitářští fundamentalisté: Rozhodně není nouze o lidi, kteří by
  vám chtěli diktovat, jak máte žít svůj život. Ať už chtějí vaše svobody ořezat
  v zájmu zachování hodnot Křesťanství, Islámu, Socialismu nebo nějaké jiné
  příručky, která předstírá, že obsahuje všechny odpovědi, v podstatě jsou
  všichni stejní. Absolutně nejhorší sorta jsou ti, kteří předstírají, že to
  dělají „v zájmu dětí“, jako třeba ECPAT.

Když se tihle dají dohromady, vznikne smršť tvořící zákony, které nejsou v
zájmu veřejnosti, ale proti veřejnosti ve prospěch několika zájmových skupin.
Takto schválené zákony tak nemají sebemenší problém s odebíráním všech našich
svobod, od práva na soukromí a svobodu projevu/názoru (kopírovací průmysl) po
naše právo svobodně chodit po ulici a dokonce samotné právo na život
(bezpečnostní kšeftaři). Proto je nutné vytvořit prostředí doslova nepřátelské
k faktům a nezávislým výzkumům. Už se to jednou povedlo (opět: kopírovací
průmysl, „terorismus“).

Vezměme si jako příklad semipolitickou vědu zvanou kriminologie.
Vědu založenou na důkazech zkoumající co se stane, když zákony, jejich
vymáhání a vynášení rozsudků uspořádáte určitým způsobem. Jedním z jejích
klíčových konceptů je mezní odrazení, podle kterého když někdo spáchá
zločin, vaším cílem je zajistit, aby se násilí už dále nestupňovalo, takže
vždy bude existovat ještě tvrdší trest, kterému se pachatel bude moct
vyhnout.

Například když za loupež i vraždu bude stejný trest, pro zloděje bude
logické zabít každou oběť, protože když ho chytí, nebude to mít vliv na výši
trestu. Právě naopak — bude o jednoho svědka míň, a tedy menší riziko,
že vás chytí. Proto je nutný výrazně tvrdší trest za vraždu než za loupež. To
je příklad mezního odrazení.

Včera v noci (15. prosince 2011 — pozn. překl.) Senát spojených států
tuto vědu ignoroval a většinou 86 hlasů ku 13 schválil, že kdokoliv může být
neomezeně dlouho držen ve vazbě, nebo dokonce popraven, bez soudu i obvinění.
86 ku 13! Proto jsem napsal, že Spojené státy jsou už ztracené. Protože co se
stane, když člověka můžou zavřít do vězení a dokonce rovnou popravit bez
ohledu na to, jak moc se snaží dodržovat zákony? Když už se nikdo neobtěžuje
ani s předem rozhodnutou soudní fraškou? Včera jsem o tom tweetoval. Dokonce
jsem zmínil i Čtvrtou bednu.

Navíc propaganda už to začala používat proti řadovým odpůrcům. Lidem, kteří
nesouhlasí s papaláši. Ta věc s časově neomezenou vazbou a popravami se
ve Spojených státech sice bude týkat jen „teroristů“, jenže
zároveň byli řadoví demonstranti na shromážděních označeni za
„nízkoúrovňové teroristy“. Člověk nemusí být génius, aby mu došlo,
kam tohle směřuje, přestože spousta lidí pochopitelně trpí sebeklamem normálnosti
— naprostým odmítáním vnímat události, které se dějí přímo před jejich
očima. Jak už jsem řekl, USA čeká několik opravdu temných desetiletí.

Dovolte mi nastínit závažnost situace. Až budou zákony tohoto druhu
schváleny a několik lidí bude zmizeno, když uvidíte několik policistů
jdoucích směrem k vám, logickou možností bude prostě je z dálky zabít. Vlastně
vám to už nic horšího nemůže přinést, a zvýší to vaše šance na přežití a
svobodu. A lidé se začnou seskupovat, aby si v tom navzájem pomáhali —
dost rychle. V tu chvíli už zákony nic neznamenají (i kdyby probíhaly předem
rozhodnuté soudní frašky); pouliční schopnosti rozhodují doslova o vašem
životě a smrti.

Ve Švédsku před pár lety zafungoval podobný sebeklam normálnosti,
když bylo soukromí likvidováno v zájmu všeobecného odposlechu telefonů.
Kdokoliv mohl být a je odposloucháván, hromadně, bez soudního příkazu,
oznámení, podezření ze zločinu a ničeho dalšího. Když jsme pořádali protestní
shromáždění a četli připravovaný zákon kolemjdoucím, slovo od slova přímo ten
zákon, nikdo nám nevěřil. Prostě nám odmítali věřit, že by se něco takového
mohlo dít. Mysleli si, že si to vymýšlíme, a bylo to moc neuvěřitelné, než aby
si to ověřili. To bylo v mém politickém životě jedním z nejvíce frustrujících
období vůbec. Ještě se k tomu vrátím v pozdějším článku.

Ale ilustruje to jinou podstatnou věc. Klíčové zbraně nejsou ty, které
vysokou rychlostí metají olovo, měď nebo ocel, ale mobilní telefony. Když
budete pozorovat mladší generaci — tím je obecně myšlena mladší polovina
populace — když vidí probíhající zločin, všichni vytáhnou mobilní
telefony, ale ne aby volali policii. Všichni vytáhnou mobilní telefony a
začnou nahrávat, pokud možno se samotným procesem nahrávání probíhajícím někde mimo samotný telefon (který je v
nebezpečí zničení kvůli blízkosti probíhající události).

Slim Amamou, Pirátský
aktivista z Tuniska, který působil jako ministr v tuniské vládě, si všiml, že
všechny aktivistické fotky z arabského jara vždy zachycovaly další lidi fotící
stejný výjev pomocí mobilů. Takže hlavní motor revoluce jen nepoháněl vše
vpřed — zároveň dával zřetelný návod, jak pomoct šířit důkazy dalšího
týrání.

Šlechta má důvod snažit se ovládnout net za každou cenu. Stejný důvod,
kvůli kterému o něj musíme bojovat.

Věřím, že si bezpodmínečně musíme zvolit cestu demokracie, dokud existuje
naděje, že demokracie přinese svobodu. Jenže tato cesta se bohužel uzavírá
— je uzavírána našimi volenými zastupiteli ve prospěch zájmových
skupin. Zisků a fundamentalismu. Ještě není zcela uzavřená, ale spousta
aktérů na jejím uzavření horlivě pracuje.

Jsem běloch, muž středního věku v Evropě. Vzdělaný podnikatel. Dokonce
vyznamenaný jako jeden z největších myslitelů světa. Podávám si ruce s
prezidenty, představiteli vlády a ministry po celém světě. Dokud si jen půjdu
svojí cestou, nemusím se od vlády bát absolutně ničeho. Logicky bych si
měl uvědomit jako jeden z posledních, že by k něčemu takovému mohlo
dojít.

Tahle myšlenka není tak děsivá kdyby byla chybná jako kdyby byla správná:
možná jsem. Možná si to spousta ostatních myslí, ale neříkají to nahlas.
Jestli je to tak, velká část západní široké veřejnosti sledovala arabské jaro
a psychicky se připravovala na možnost, že během svého života budou muset
udělat to samé.

Někteří lidé věří, že Evropa obecně (a zvláště skandinávské země) je
přístavem naděje. V následujících článcích ukážu, že tu máme politiky, kteří
si podle všeho nepřejí nic jiného než následovat Spojené státy do temnoty.
Jenže — což je důležité — Evropa se ještě může zachránit.
Aktivismus tu stále může přinést výsledky, stejně jako politická práce, tvrdá
práce v ulicích. Můžeme tenhle trend obrátit. Můžeme. Můžeme a musíme.

Nechci dojít až do situace, kterou popisuji v tomhle článku. Nechci.
Proklínám lidi, kteří tohle páchají a nutí mě uvažovat tímhle způsobem. Ale
když po letech protestů a tvrdé práce s cílem jít jiným směrem budu do takové
situace vtažen, přizpůsobím se tomu, budu bojovat za svobodu, jak bude v mých
silách, a budu ostatním pomáhat organizovat se za stejným cílem. Od psychických
příprav jsem pokročil k praktickým přípravám na děsivou a drastickou možnost,
že budoucnost bude ošklivá, hodně ošklivá.

Pistole a terč nahoře na ilustrační fotce k tomuto článku narozdíl od 99%
fotek na tomto blogu nepochází z fotobanky. Tuhle konkrétní fotku jsem vyfotil
na svém stole půl metru od místa, kde sedím.

TL;DR z pera
Anonymous: „Prosba Evropě — nechoď ve šlépějích Spojených států.
Totalitní fašismus není legrace.“

Původní zdroj: Rick Falkvinge Do We Really Have To Prepare For The Fourth Box?.

Datum: 19. 4. 2012, Autor: překlad Martin Doucha
Přečteno: 1320x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 33 čtenářů, celková známka je 1.12.

Zdroj: Pirátské Noviny

18. 4. 2012, 14:02

Zdroj: Pirátské Noviny

Vězeňský happening proti šmírovacímu zákonu

V reakci na opětovné zavádění data retention – povinného sledování uživatelů elektronických telekomunikačních prostředků – Piráti v Centrálním parku Pankrác pořádají protestní happening. Akce se koná již zítra, tedy ve čtvrtek 19. 4. od 17:00. Vezměte si na sebe pruhované oblečení. 

18. 4. 2012
Šmírovací zákon je již ve druhém čtení v parlamentu. Čtvrteční protest směřuje proti připravované novele. V obecnější rovině potom protestujeme proti tomu, že politická reprezentace používá moderní technologie k čím dál přísnějšímu sledování občanů (data retention, rozšiřování kamerových systémů, propojování databází) místo aby je využila k otevření státu, zavedení transparentních účtů a transparentního účetnictví státních institucí a politických stran a posílení participativní demokracie.

Na programu protestu bude několik krátkých projevů k problematice sledování a data retention. Poté začneme přímo v prostoru Centrálního parku Pankrác spolu s účastníky happeningu plánovat další akce proti narušování soukromí obyvatel ČR. Chceme postupovat podobně jako v kampani proti ACTA, kdy první demonstrace sloužila k vytvoření organizačního jádra dalších protestů. Vězeňské oblečení akci dodá atmosféru.

Román 1984 nebyl manuál!

Více informací k data retention naleznete zde: http://www.pirati.cz/tiskove-zpravy/pirati-odmitaji-sledovani-podle-presumpce-viny

Facebookovou stránku protestu najdete zde: http://www.facebook.com/events/382644481775462/

Datum: 18. 4. 2012, Autor: pirati.cz
Přečteno: 173x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 1 čtenářů, celková známka je 1.

Zdroj: Pirátské Noviny

Kalouskova TOP09 opět navrhuje cenzuru Internetu. Již podruhé!

Zbystřete smysly. Ministerstvo kulury se opět pokouší zavést cenzuru
Internetu a opět přes loterijní zákon.

16. 4. 2012

Fakticky předpokládají, že
veškerá datová komunikace se sázkami projde přes jednu centrální adresu.
To opět znamená faktické nasazení
státního firewallu. Rozpočet je údajně ve stovkách milionů korun, takže
na fakturách budou, jako vždy, miliardy. Ministrně Hanáková, která
vystřídala lobbysu Bestra byla nasazena za TOP09. Zjevně dostala od
nejlepšího ministra financí rozvojových zemí Miroslava Kalouska TOP09
úkol. Úkol zní jasně: Protlačit nejen církevní restituce, ale i cenzuru
Internetu. Tak jak se vám to líbí? Nám vůbec.

Český rozhlas: Stát chystá ofenzivu proti sázení na zahraničních webech

Datum: 16. 4. 2012, Autor: red
Přečteno: 284x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 5 čtenářů, celková známka je 1.

Zdroj: Pirátské Noviny

Pro koho jsou užitečné rozpočtové škrty a vyšší daně?

Vláda zvýší daně a omezí výdaje. Údajně, abychom se více nezadlužovali. Co bude výsledkem?

15. 4. 2012

Snížení výdajů sníží i poptávku po zboží a službách. Následovat bude
nižší poptávka po práci. Příjmy státu pocházejí ze zdanění práce, zboží a
služeb. Daňový výběr tedy klesne. I když vláda zvýší daně, velikost
trhu se nezmění, změní se pouze jeho struktura.

Vyšší zdanění zvýší ceny produktů. Příjmy lidí nevzrostou, proto nakoupí méně a klesne jim životní úroveň.

Vlády snižují lidem životní úroveň, protože jim zdánlivě nic jiného
nezbývá. Stále vyšší úroky z rostoucích dluhů dusí státní rozpočty.
Další zadlužování je stále dražší (vyšší úroky) a hrozí riziko
neschopnosti dluhy splatit.

Teoretický předpoklad, že budeme více pracovat a méně utrácet, může
fungovat pouze v případě, že budeme výrazně více vyvážet než dovážet.
Abychom mohli více exportovat, než dovezeme, musí někdo jiný více
importovat než vyvážet. Kdo to asi bude?  Existuje nějaký takový stát?
Nutno dodat, že musí mít peníze nebo možnost si je půjčit.

Takovým státem bylo Řecko, je Španělsko, Itálie a další. Všechny tyto
státy svým zadlužováním umožnili exportovat Německu i nám své přebytky.
Brzy však i oni nebudou schopni splácet dluhy a přestanou se zadlužovat.
ECB jim „natiskne“ peníze (formou odkoupení dluhopisů) pouze na úhradu
dluhů. V Evropě tedy prostor pro náš zvýšený export asi nebude. Co budou
všechny země dělat s těmi přebytky. Komu je vyvezou? (vyvezeme?).

Možná nás zase zachrání USA. FED „natiskne“ peníze a za ně si v USA
nakoupí naše přebytky. Dělají to tak už desítky let. Teď jim to však
přestává fungovat, protože neumějí dostat peníze na trh.

Peníze emitují na trh banky pomocí úvěrů lidem, firmám a vládě. Všichni
už jsou příliš zadlužení a další úvěry a úroky (odměna za emitování
peněz) nejsou schopni splácet. I když poskytuje FED bankám peníze
prakticky za nulový úrok, nemají je banky komu půjčit. Další problém je,
že Čína už neví co s penězi, které USA pořád tisknou má dělat.

Ve zkratce lze napsat, že současná vláda chce řešit tzv. krizi tím, že
nás přinutí více pracovat a méně utrácet. Své přebytky vyvezeme do USA
nebo někam, kde natisknou peníze a někomu je půjčí, aby nám za přebytky
zaplatil.

Vyvstává otázka: Proč si ty peníze nenatiskneme sami? Údajně to nejde,
protože by to vyvolalo inflaci. To je však propagandou živený omyl.
Inflace vyplývá z převisu poptávky. Pokud by se natisklo přesně tolik
peněz, kolik je „přebytků“ nenastal by žádný převis poptávky a inflace
by se nekonala.

Problém není v „tisknutí“ peněz, ale v jejich distribuci. Peníze se
dostávají na trh pouze prostřednictvím bankovních úvěrů. Po splacení
úvěrů peníze zase zmizí, stejně jako vznikly. Jediné řešení by bylo
peníze „natisknout“ a jednoduše je rozdat. To však politikům připadá
šílené a banky by to připravilo o příjmy z úroků. Přitom by rozdání
peněz mnohé zcela reálně řešilo.

V atmosféře tzv. krize je zcela  opomíjena skutečnost, že je všeho
dostatek. Ekonomika produkuje dostatek potravin, spotřebního zboží, domů
a bytů, všeho co člověk reálně potřebuje. Firmy jsou schopny bez
problémů produkovat mnohem více. Přebytek produktů a pracovní síly
neustále narůstá. Problém je pouze s penězi a jejich distribucí mezi
lidi. Lidi, státy a firmy nemají peníze. Lidi nemohou prodat práci,
firmy nemohou prodat služby a zboží. Problémem je nedostatek prostředků
umožňujících provést směnu práce, služeb a zboží.

Není to porucha trhu. Je to zákonitý důsledek jeho vývoje. Z hlediska
výroby a trhu není valného rozdílu mezi strojem a člověkem. Pokud stroj
nebo člověk nepřináší zisk, nevyplatí se je majitelům provozovat. Stroj
lze vypnout nebo sešrotovat. Nezaměstnané musí živit ostatní pracující
(systém státního přerozdělování je tak nastaven), čímž rostou celkové
náklady na práci. Většinu práce lze koupit na globálním trhu. Z hlediska
trhu je stát zásobárnou pracovní síly. Trh se snaží zcela zákonitě
vyrovnat náklady na pracovní sílu. Náklady státu jsou nákladem
„zásobárny“ pracovní síly, které jsou v důsledku součástí nákladů práce.
Proto vzniká i tlak na globální vyrovnání nákladů států.

Globální kapitál prostřednictvím trhu vyvolává na státy s vyšší životní
úrovní tlak, aby své náklady přizpůsobili úrovni nákladů v rozvojových
zemích. Přesuny (úbytek) peněz tlačí na lidi v těchto státech, aby svou
životní úroveň snížili na úroveň rozvojových zemí.

Levicové a pravicové vlády tzv. demokratických států se globálnímu
tržnímu tlaku přizpůsobují a snížení životní úrovně realizují. Ekonomové
nutnost snížení životní úrovně zdůvodňují krizí a lidé tomu věří.

Ve skutečnosti žádná nutnost snížení životní úrovně neexistuje. Všechno
co lidé potřebují ke spokojenému životu dokáží v dostatečném množství
vyrobit a vyrábějí. Jediný problém je, že při tom vzniká menší zisk než
by mohl.

Pokud se vlády nevymaní z područí finančního systému, který tlačí na
maximalizaci zisků, bude životní úroveň v Evropě klesat až na úroveň
rozvojových zemí.

Politické strany i lidé se vyčerpávají ve sporech o to, která skupina
obyvatel si více „utáhne opasek“ v zájmu zisků globálního finančního
systému, který uctívají jako nejvyššího boha. V dlouhodobém horizontu
klesne životní úroveň všem, kromě těch, co žijí z kapitálových výnosů.
Propaganda šíří iluzi, že se bez globálního finančního systému zhroutí
svět. Zatím tomu většina lidí tomu věří.

Dokud se lidé finanční nadvlády zprostředkované politiky a bankami
nezbaví budou se mít stále hůř. Vše co ušetří, se přemění v zisky těch,
kteří drží majetek desítky či stovky let.

Pozn.: V českých podmínkách se navíc ještě část rozkrade.

Operace Anonymous:

Datum: 15. 4. 2012, Autor: Ivo Vašíček
Přečteno: 649x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 23 čtenářů, celková známka je 1.52.

Zdroj: Pirátské Noviny

Znát sebe sama i své protivníky

Rozhovor s Alexandrem Morlangem, berlínským poslancem za Piráty a původním povoláním architektem škálovatelné infrastruktury, Pirátské noviny pořídily díky setkání PPI v Praze. S Alexem jsme mluvili tom, s čím se museli Piráti vypořádat po vstupu do parlamentu, kde všude lze uplatnit pirátskou agendu a jak vypadá jeho práce dnes.

14. 4. 2012

Jak jste se pustili do práce po vyhraných volbách?

Po volbách jsme museli navázat kontakt s administrativou, dostali jsme kanceláře po liberálech (FDP), ale nebyli jsme ještě členy parlamentu. Zbývalo 4–5 týdnů do prvního zasedání. Připravovali jsme se na členství: řešili jsme své stanovy, parlamentního šéfa frakce a spoustu dalšího papírování. Zaměstnanci parlamentu nás ale vstřícně zaškolili, jak na to.

Takže z vás byli nadšení? Nebo měli standardní postupy?

Normálně nová frakce nevzniká. Existující strany vždycky pomohou svým nováčkům. Před více než dvaceti lety, když naposledy přišli do parlamentu úplně noví poslanci (tehdy Zelení), tudíž nedostali žádnou pomoc. Nám pomáhali právě Zelení, ale i běžní úředníci. I vysoko postavení úředníci byli velmi vstřícní. Brzy po zvolení jsme také zkontaktovali IT oddělení a zařídili si naši vlastní podsíť, vlastní VLAN. Poté jsme si vymohli i plný přístup, neblokovaný firewallem.

Taky jsme museli řešit, kde budeme sedět. Pragmatici říkali, že bychom měli sedět napravo od konzervativní CDU. Jiní namítali, že musíme být mezi zelenými a levičáky (Die Linke). Ve finále sedíme mezi CDU a vládou, v centru moci, zcela napravo. A pak šlo o to, jak se rozesadíme my sami: Rozlosovali jsme se.

Co ještě bylo na začátku důležité?

Dále jsme museli zvolit zástupce do nejrůznějších komisí a výborů: to je zásadní. Nemůžeme nikde chybět. Každá oblast politiky se dotýká pirátských témat. Někteří soudí, ať se zaměřujeme jen na naše původní témata, ale když člověk vůbec nic neví o ekonomice či sociálních věcech, nemůže ničeho dosáhnout. Je potřeba se namočit do všeho a zkusit to přiblížit pirátské agendě. Například ve zdravotnictví se hodně jedná o ochranu dat a osobních údajů, ale přijít na to musí někdo, kdo se touto oblastí zabývá jako celkem. Jen takový člověk se umí zeptat na ty správné otázky. Jakožto poslanci pak máme možnost snadno sdělit věci médiím i veřejnosti.

Podobně je snadné pirátskou agendu objevovat i na komunální úrovni: transparence státní správy i samosprávy, přímá demokracie… To vše stačí jen aplikovat.

A pak přišly první týdny práce: co jste museli dělat?

Už si to ani nepamatuju, mezitím se toho tolik stalo. Musím se podívat do zápisů. (chvilka hledání) Nejdřív jsme založili webovku. Taky blog a ticket system: Red Mine. Rozhodli jsme se ho zkusit rozšířit, aby přispěl k vylepšení způsobu práce celého parlamentu. V současnosti tenhle systém používáme i k hlasování (přímo přede mnou Alex odhlasoval leasing na skener, který provádí i OCR a bude ho využívat celý klub, pozn. autorky). Umožňuje jednotlivým členům klást požadavky a vznášet návrhy a přehledně pak tyto „tickety“ sledovat. Přitom celý systém má i Wiki, timeline a další prvky. Všichni, kdo mají zájem, tak vidí, co se ve frakci děje, jak jednotliví členové pracují a na čem.

Další věc je čistě technická záležitost. Naše zasedací místnost v parlamentu byla na začátku moc malá, málem nepojala ani všechny novináře, kteří si nás přišli natočit. Je to pochopitelné: většina médií sídlí v Berlíně. Ale stejně to bylo šílené. Museli jsme stanovit imaginární linii, již novináři a fotografové nesměli překračovat.

Jak to, že jste neměli uzavřené schůze?

Vždyť naším hlavním tématem je transparentnost. Několik členů říkalo, že by odstoupili, kdybychom se k tomu rozhodli. Ale když se jednalo o osobních věcech – koho zaměstnat apod. – byla jednání uzavřená. A zabrala opravdu hodně času.

Ale potřebovali jste se přece soustředit i při otevřených jednáních, ne?

Proto jsme se po druhém zasedání na pět dní celá frakce (15 lidí) vydali do Čech, do domku pirátského poslance Pavla Mayera, a měli jsme takový teambuilding. To bylo v září 2011. Vařili jsme tam spolu, chodili na túry a hodně schůzovali. Hodně nám to pomohlo, nicméně diskuze byly dlouhé a ne vždy zacílené.

A co vaše mateřská strana, berlínští piráti?

Zemská strana (berlínská) nám hodně pomohla s médii. Nicméně nezapomínejte, že v Německu, když vás zvolí do parlamentu, nemůžete dávat peníze své straně: naše zaměstnance a nás samotné i třeba webové servery atd. platí vláda – fungování je zkrátka plně nezávislé od fungování strany. Státní příspěvek je spíš náhrada nákladů za kampaň (v souvislosti s tím, kolik kandidátů bylo zvoleno). Kvůli německé minulosti máme silné pojistky, aby nešlo přesouvat peníze z parlamentu zpátky do stran.

A nějaká zahraniční cesta kromě setkání v Čechách se konala?

V říjnu jsme letěli do Rejkjavíku a setkali se s tamním starostou a zástupci IMI Foundation: hledali jsme, jak bychom mohli pomoci. Höfði, budova, v níž spolu jednali Gorbačov a Reagan, byla i místem našeho setkání. Podepsali jsme tam „Declaration on Nothing“ – stejně jako tehdy Gorbi. Jen nám to netrvalo tak dlouho. Nebyla to ale úplně oficiální cesta a platili jsme si ji sami.

A co teď, jak vypadá vaše práce po půl roce?

Právě teď řešíme rozpočet Berlína, připravuje se vždy na dva roky a celý parlament se nevěnuje ničemu jinému. Všechny komise a výbory sedí nad rozpočtem. Procházíme tabulky, podáváme žádosti o zprávy a přijde nám, že ten systém nefunguje.

A cítíte tlak lobbistů?

Lobbistů máme spoustu, ne jen průmyslových: i lobbistů za imigranty, za homosexuály atd. Ale necítíme tlak. Možná proto, že jsme opozice. Někdy na pozvánky reagujeme a někam jdeme, jindy ne – pozvánky pak samozřejmě závisí na tom, v jaké komisi kdo z nás je.

Jaké pozvánky tedy dostáváš právě ty?

Microsoft mě zval na konferenci o cloud computingu, dále třeba ombudsmanka pro ochranu dat, „Datenschutzbeauftragte“, nebo Průmyslová a obchodní komora, sympozium vysokých škol, či třeba celoněmecký Svaz středně velkých firem – ti všichni mi píšou a zvou mě. Na novoroční setkání obchodní komory jsme jako Piráti samozřejmě šli; byl tam celý senát, celkem 2-3000 lidí. Pozvalo mě ale dokonce i nakladatelství Springer.

To je ale hodně negativně vnímaná společnost. Vydává ten největší bulvár.

Zrovna na kongresu Springeru jsem měl velký zážitek. Před vstupem každého skenovali, z té fronty různých VIP osobností jsem ale jako poslanec vybočoval: já mohl jen ukázat průkazku a vejít. Potkal jsem tam několik dřívějších spolupracovníků z výzkumného pracoviště, jedna dáma působí přímo jako lobbistka. Mohl jsem se tak dozvědět hodně o její práci i o tom, čemu čelí i třeba naši asistenti. A proč jsem tam vůbec šel? „Když znáš sebe a svého protivníka, nemusíš se bát ani stovky bitev.“ Tohle přísloví čínského generála Sun C’, který napsal knihu „O válečném umění“, si beru k srdci.

A co je hlavní úkol tvé asistentky?

Pracuje jen na čtvrtinový úvazek, Berlín není zas tak bohatý. Mám štěstí, Olga mě kope do zadku, když jsem líný, skenuje pro mě dopisy… Skener byl ostatně první věc, kterou jsem si do kanceláře koupil, protože mi chodila spousta „mrtvých stromů“, jak říkám klasické poště. Taky se mi stará o diář, odpovídá na e-maily a na pozvánky – omlouvá mě, když někam nejdu a podobně. Co nedělá: nevaří mi kafe. Má důležitější úkoly a pak, já si ho udělám líp sám.

Plánujte zase setkání jen vás patnácti?

Ano, musíme ho ještě připravit. Doteď to kolem nás jen svištělo. Ale Sársku už jsme mohli pomoci – jako ti, kteří si tím vším prošli jako první.

Díky za rozhovor a ještě něco: pokud se vám deklaraci zdánlivě nepodařilo otevřít, nezapomeňte na ni kliknout!

Datum: 14. 4. 2012, Autor: Olcha Richterová
Přečteno: 21x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 1 čtenářů, celková známka je 1.

Zdroj: Pirátské Noviny

13. 4. 2012, 13:17

Zdroj: Pirátské Noviny

13. 4. 2012, 1:17

Zdroj: Pirátské Noviny

12. 4. 2012, 13:10

Zdroj: Pirátské Noviny