GreyLinkDC++

Piráti dobyli čtvrtý zemský parlament, Merkelová prohrála

14. 5. 2012 | Piráti | 5
Němečtí piráti zahákovali další zemský parlament, oznámila twitterová zpráva v nedělní podvečer. Merkelová a CDU utrpěla největší porážku v historii, zní z hlavních médií. Volby v nejlidnatější spolkové zemi většinou předurčují výsledky voleb parlamentních, ty se konají již za 18 měsíců.

Zobrazit celý článek ►

Zdroj: Pirátské Noviny

Piráti a Svobodný trh

Chtěl bych se v tomto článku zaobírat údajným rozporem v myšlenkách pirátského hnutí: Pirátský boj za svobodu, blížící se libertariánství, je prý v nesouladu třeba s ideou nepodmíněného příjmu nebo veřejné dopravy zdarma, s nimiž se berlínští dostali do parlamentu, protože jsou placené ze společných prostředků, z daní, keré prý jsou nespravedlivé a svobodu omezují. Tak argumentují zejména ‘Svobodní’. Nesouhlasím a protože jsem na komentář na podobné téma zatím nenarazil, pokusím se sám vysvětlit proč.

14. 5. 2012

Jsem přesvědčený, že přerozdělování skrze daně není bezpodmínečně nespravedlivé, neomezuje svobodu, není to a priori zlo, se kterým je zapotřebí bojovat. Stejně tak naprosto ’svobodný’ trh nebo minimální (či dokonce žádný) stát není zárukou svobody jednotlivce, natož její podmínkou. Zcela neregulovaný trh považuji za nedomyšlený a neuskutečnitelný nápad, mám obavy, že se v důsledném provedení jedná o jakýsi převrácený komunismus (ve svém historicky negativním, totalitním smyslu). Komunisté byli (zjednodušeně řečeno) přesvědčeni, že aby byl člověk svobodný, musí být materiálně zajištěn (s čímž v zásadě souhlasím) a všichni si musí být rovni majetkem, vlastnit jej společně. Víme, co znamenala snaha o tu druhou část: Lidé byli připraveni o svobodu, byli svého vlastnictví násilím zbavováni. V tom vidím jednu z hlavních příčin, proč se jednalo o nevyhnutelně autoritativní ideologii.

Opačný přístup, tedy naprostou svobodu nakládání se svým kapitálem a naprostou zodpovědnost za sebe sama, prosazují ekonomičtí libertariáni. pokusím-li se odhadnout důsledky (jejichž obrysy jsou zřetelné už teď): Svobodu být otrokem na straně jedné a neomezené právo silnějšího, toho, kdo se neštítí okrádat ostatní, na straně druhé (ti, které vyzdvihujeme, poctiví, usilovně pracující a podnikaví lidé, jsou mezi nejúspěšnějšími jen vyjímečně). Ukázkou budiž bezohlednost nadnárodních korporací a dominance neproduktivního finančního sektoru, celá škála podvodných praktik různých podnikavců vůči často bezbranným lidem, korupce, která se ukazuje neúprosně řídit zákonem nabídky a poptávky a nabírat stále větších rozměrů.

Jeden směr se pokusil zcela potlačit lidské sobectví, druhý úplně zpochybňuje altruismus. Ten, kdo je ochotný jinému poskytnout službu nezištně, je už dnes nedůvěryhodným nebo bláznem, nikoliv vzorem a sám sobě tak škodí. Obě ideologie mají nedostatky, které si ale nepřipouštějí, a jsou schopné vést nás do záhuby. Možná se někdy v budoucnosti skutečně podaří vytvořit dostatečné protiváhy, možnosti bránit se negativním vlivům neviditelné ruky trhu. Jistě si uvědomujeme, že nastolit anarchii (třeba skrze zrušení daní) není řešení, které by vedlo k něčemu jinému, než destrukci této společnosti, jež má k utopii stále daleko. Dnes to možné není a pokud někdy může být, nemyslím si, že ještě za mého života, proto v tomto nevidím ani svůj cíl, natož cestu k němu. Má představa rozvoje ekonomické svobody vychází především z jiných předpokladů. Z rovnoprávnosti soukromého, kolektivního (třeba neziskového, sloužícího jen pro vlastní potřebu) a státního vlastnictví, která musí mít stejné možnosti. Z rozvoje ekonomické demokracie, kdy by zaměstnanci měli možnost rozhodovat o svém podniku. Kdy by občané participovali na správě veřejných rozpočtů (participativní rozpočet funguje například i v Bratislavě viz http://alternativazdola.cz/liferay/participativni-rozpocet).

Z fungující samosprávy, od úrovně obcí třeba až po globální měřítko, která má možnost ovlivňovat činnost obchodních společností na svém území. Zájmy podnikatelů (a zejména odosobněných korporací) nemohou být nadřazeny zájmům občanů, musí jít o oboustranně výhodný vztah, o kompromis. Samozřejmě, je rozumné, aby byrokratická zátěž pro jednotlivce i firmy byla co nejmenší, aby byly uplatňovány jen ospravedlnitelné a účinné regulace, aby byla umožněna konkurence ve všech oborech. Lidé by však neměli být nuceni účastnit se bezohledného konkurenčního boje se závažným a nelidským důsledkem pro ty ‘neúspěšné’, kterým je život v nouzi a nejistotě.

Za jeden z nejzávažnějších problémů do budoucna považuji dosud přehlíženou skutečnost, že v důsledku rostoucí produktivity práce, i přes nadměrnou spotřebu naší civilizace a v podstatě umělou zaměstnanost v neproduktivních oborech, se začíná projevovat nedostatek výdělečné práce. Tento jev bude čím dál zřetelnější a pokud si jej nepřipustíme, stále více lidí bude i ve vyspělých zemích upadat do chudoby, aniž by k tomu existoval objektivní důvod, budou ‘neúspěšnými’ nikoliv proto, že by nechtěli pracovat, ale proto, že pro ně nebude existovat uplatnění, které by jim zajistilo živobytí. Buď nenajdou žádné zaměstnání nebo budou, snad ještě hůře, téměř bezcennou pracovní silou.

Přitom, kdybychom byli ochotni investovat společné prostředky, celospolečensky prospěšná uplatnění existují: Mnohem více lidí by se mohlo podílet na vzdělávání nebo se sami vzdělávat. Více lidí by se mohlo uplatnit v šetrnějším, dlouhodobě udržitelném zemědělství a těžbě surovin, ke kterým se musíme uchýlit, pokud nás Země má dlouhodobě uživit přes 10 miliard. Lidé se mohou angažovat ve veřejném životě, v občanských sdruženích s různými záměry: kulturními, kontrolou politické samosprávy, vědeckým výzkumem, šířením osvěty v různých tématech, sociálně prospěšných činnostech a péči o ostatní,… Tyto činnosti podceňujeme a opomíjíme, protože nepřináší okamžitý zisk a nechceme do nich vkládat prostředky, které považujeme za své vlastní. Proto velmi podporuji myšlenku nepodmíněného příjmu, která by tyto čiosti usnadnila.

Plat přeci není posvátná, nedotknutelná výsada, nezpochybnitelný výsledek lidské práce. Lze spravedlivě rozdělit zisk z vytvořeného produktu mezi všechny, kdo se na něm podílejí? Existuje objektivní důvod, proč má být vedení podniku odměňováno řádově vyššími částkami, než řadoví zaměstnanci? Nikoliv. Proč má třeba učitel/zedník/manažer/fotbalista/lékař být odměňován tak, jak je zvykem? Nelze uspokojivě odpovědět. Má každý stejné výchozí podmínky, stejné vrozené vlohy a (snad nejdůležitější vliv) stejné sociální zázemí, které jej formují? Ne. Věříme, že firmy jsou z vlastních prostředků či vlastní vůle ochotné napravovat škody způsobené při své honbě za ziskem? Pokud ano, je to skutečečně jen ničím nepodložená víra. Bez existence dnešní komplexní společnosti, k jejíž prosperitě téměř každý nějakým způsobem přispívá svůj díl, by dnešní pohodlný život nebyl možný. Proto si myslím, že odevzdání přiměřené části vlastního výdělku k veřejnému prospěchu by nemělo být považováno za cosi nespravedlivého. Samozřejmě, nakládání s veřejnými prostředky musí být hospodárné a transparentní, o to přeci usilujeme.

Snaha bránit lidskou svobodu a rozšiřovat ji je naprosto legitimní, musíme v ní pokračovat. Ovšem jednoduchá ekonomizující řešení nejsou cestou. Cestou je pro mne další demokratizace, pluralita názorů a náhledů na různé problémy v rámci fungující společnosti, která vyžaduje kompromis solidarity a ochotu hledat shodu, nikoliv současnou fragmentaci a neschopnost dohody (kdy odmítáme usilovat o stejný cíl s lidmi, kteří se liší v názoru na třeba vůbec nesouvisející záležitost, kteří věci třeba jen jinak pojmenovávají). Cestou, kde se musíme s jednotlivými svobodami učit žít tak, abychom své svobody naopak neztratili, abychom neničili život ostatních, abychom se navzájem zcela nezničili. Nelze rozvíjet jen takto pojatou svobodu ekonomickou, na úkor politické a sociální svobody těch, kteří si ji nemohou zaplatit.

Jsem si vědom, že jistě zdaleka ne všichni Piráti mají stejný názor, možná jsem v menšině, nevím. Mým záměrem nebylo mluvit za někoho, jen jsem chtěl ukázat jeden z (nejspíše mnoha) pohledů, ve kterém na začátku zmiňované programové cíle nejsou v rozporu, a snad i přimět k zamyšlení.

Datum: 14. 5. 2012, Autor: Ivo Vlasatý
Přečteno: 292x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 15 čtenářů, celková známka je 1.93.

Zdroj: Pirátské Noviny

Piráti dobyli čtvrtý zemský parlament, Merkelová prohrála

Němečtí piráti zahákovali další zemský parlament, oznámila twitterová zpráva v nedělní podvečer. Merkelová a CDU utrpěla největší porážku v historii, zní z hlavních médií. Volby v nejlidnatější spolkové zemi většinou předurčují výsledky voleb parlamentních, ty se konají již za 18 měsíců.

14. 5. 2012
„Bundestag je na dostřel ,“ okomentoval další vítězství pirátů Ivan Bartoš a vše skutečně nasvědčuje tomu, že Piráty nemůže nic zastavit. Přes jistou negativní publicitu v německých médiích, se jejich výsledky významně nesnížily. Severní Porýní-Vestfálsko je čtvrtou spolkovou zemí, ve které Piráti uspěli, na podzim bodovali v berlínských volbách a následně v zemských volbách v Sársku a Šlesvicku-Holštýnsku. Nyní získali s výsledkem 7,7 procent 20 poslaneckých křesel. Aktuální průzkumy jim ve volbách do spolkového parlamentu přisuzují až 13 procent a předstihují i Zelené.

„Hlasování v Severním Porýní-Vestfálsku je vzhledem k více než 13 milionům tamních voličů tradičně vnímáno jako „malé německé volby“, jejichž výsledek v minulosti už několikrát předznamenal politické změny v Berlíně,“ konstatuje zpráva ČTK. CDU neuspěla s politikou škrtů, které v regionálních volbách zvolila jako hlavní téma.

“Angela Merkelová byla po Bádensku-Württembersku a Hamburku znovu ponížena. Ona i její princ Röttgen zůstali ležet v prachu, jako by prohráli boxerské utkání,“ cituje Aktuálně.cz server Spiegel Online, který komentuje neúspěch místního lídra CDU a spolkového ministra životního prostředí Norberta Röttgena. Zemskou premiérkou zůstává sociální demokratka Hannelore Kraftová. „V Severním Porýní-Vestfálsku je oblíbena. Její politika investic do ekonomiky a vzdělání kontrastuje s úspornou strategií Merkelové,“ uvádí zpráva agentury Mediafax.

Co stojí za úspěchem německých pirátů?

Zakladatel první Pirátské strany Rick Falkvinge se zamyslel nad úspěšným volebním tažením v Německu. Úspěch vidí v pěti bodech.
Němečtí příznivci pirátské myšlenky si od počátku uvědomovali, že půjde o dlouhodobý projekt, a že výsledky nepřijdou hned. Podařilo se jim využít prvního úspěchu švédské Pirátské strany, která pronikla do Evropského parlamentu, a své aktivity spojili s jedním z protestů proti zavádění cenzurování Internetu. Tím se jim podařilo nabrat první členy. Volební výsledek ve volbách do Evropského parlamentu jim zajistil první finance ze státní podpory a umožnil je využít na kampaně, které stranu zviditelnili přímo v ulicích. Čtvrtý důvod úspěchu vidí Falkvinge v rozšíření původně úzce zaměřeného programu Pirátů. Kriticky reflektuje švédskou zkušenost, kdy po úspěšných evropských volbách přišel neúspěch ve volbách parlamentních. Pátým důvodem je průlom právě v Berlíně, v tomto důležitém evropském městě s liberální a alternativně kulturní tradicí. Ten zajistil mediální vlnu, na které se Piráti vezou dodnes.

V diskuzi na Falkvingově stránce jeden z čtenářů zdůrazňuje i skutečnost, že Německo je v současnosti v mnohem lepší ekonomické kondici než většina ostatních zemí a že pirátská témata (autorské právo, neutralita sítě, bezplatné připojení na internet) oslovují populaci, která má zajištěné základní jistoty a nemusí řešit existenční problémy.

Všechny cesty vedou k Pirátům

Václav Urban upozorňuje na další aspekty, které charakterizují úspěchy Pirátů. „Přesuny voličů k jednotlivým stranám ukazují, že Piráti zaznamenali největší nárůst voličů a brali hlasy všem stranám,“ upozorňuje na svém webu na Aktuálně.cz.

Přesto řada politologů i politických komentátorů stálevpochybuje o trvalém uchycení pirátských stran v politickém systému. „Důvodem rychlého nárůstu jejich obliby je, že jsou noví, a to teď stačí. Nicméně dlouhodobě ne,“ citují dnešní Lidové noviny politologa Gero Neugebauera z berlínské Svobodné univerzity.

„Nejsme jenom protestní stranou. Máme program, mluvíme za generaci lidí socializovaných internetem,“ reagoval před časem na takovou kritiku Christopher Lauer, jeden z berlínských pirátských zastupitelů, kterého cituje server Eurozprávy.cz.
A jeden z jeho kolegů dodal: „Tohle je začátek konce starých elit.“

 

Datum: 14. 5. 2012, Autor: daz
Přečteno: 656x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 10 čtenářů, celková známka je 1.4.

Zdroj: Pirátské Noviny

Budoucnost demokracie v informační společnosti

Minulý semestr jsem absolvoval předmět budoucnost demokracie, s podtitulem politika stará a nová. V rámci výuky jsem navštívil přednášky řady hostů (profesor Bělohradský, politolog Lebeda… ) a závěrečným úkolem byla esej. Zabýval jsem se informační asymetrií, demokracií, vládou odborníků a možnostmi něco změnit. Tímto text sdílím se čtenáři Pirátských novin. 

11. 5. 2012

Normal
0
21

false
false
false

/* Style Definitions */
table.MsoNormalTable
{mso-style-name:“Normln tabulka“;
mso-tstyle-rowband-size:0;
mso-tstyle-colband-size:0;
mso-style-noshow:yes;
mso-style-parent:“";
mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt;
mso-para-margin:0cm;
mso-para-margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:10.0pt;
font-family:“Times New Roman“;
mso-ansi-language:
mso-fareast-language:
mso-bidi-language:}

Předmět „Budoucnost demokracie“ mě přivedl na
možné vysvětlení frustrace, která nyní panuje v české společnosti. Na jedné
straně jsou informace bezprecedentně dostupné, ovšem vliv současného
informovaného občana na situaci v zemi není o mnoho větší, než jaký byl vliv
neinformovaného občana v minulosti. Je míra vlivu skutečně tak nízká? A
existuje cesta, jak z této pasti ven? 

Internet přinesl informační revoluci, vědění a
znalosti jsou dostupné jako dosud nikdy. S pomocí blogů člověk získává
alternativní zdroj informací odlišný od mediálního mainstreamu. Lidé mají
mnohem širší okruhy známých než kdy dříve a dokonce i na úrovni státní správy a
samosprávy došlo ke značnému rozvolnění informačního monopolu díky zákonu o
svobodném přístupu k informacím.

Příkladem bezprecedentní dostupnosti informací
je i předmět Budoucnost demokracie sám. Získali jsme v jeho rámci možnost
setkat se tváří v tvář s lidmi, kteří naši společnost výrazně ovlivňují
(povětšinou ideově). Ani přední politici dnes ovšem nejsou pro běžné
vysokoškolské studenty nedostupní. Kdo jen trochu chce, může navštívit
přednášku bývalého premiéra, většinu senátorů je poměrně snadné osobně
zastihnout a ani ministři nejsou nedosažitelní.

Nyní však přichází zdroj frustrace. Každý, kdo
se osobně zná s pár novináři, úředníky nebo alespoň trochu neformálně s
nějakými i komunálními politiky, dojde velmi rychle k závěru, že demokracie u
nás nepanuje. Optimista stávající režim nazve spíše kleptokracií s demokratickou
fasádou, pesimista potom oligarchií několika (desítek) kmotrů. Frustraci navíc
umocňuje to, že média, která by měla na tristní stav demokracie upozorňovat,
nafukují banality, vytvářejí umělé kauzy a mnoho podstatných věcí zcela
ignorují. 

Jsem přesvědčen, že by s tímto popisným úvodem
zřejmě souhlasila podstatná část účastníků kurzu. Kromě všeobecné skleslosti se
ovšem předmětem vinula klíčová otázka. Co s tím?

Ještě než začneme zachraňovat svět, je vhodné
položit si otázku, proč se o to vůbec pokoušet. Vláda úzké elity přece reálně
panovala během celých moderních dějin (s výjimkou krátkých porevolučních
období, než vznikla nová mocenská elita). Proč by se naše společnost měla
lišit? 

První důvod, proč jsem přesvědčen, že rezignace
na demokracii není na místě, je princip, který zmínil pan Romancov. Pokud stát
vybírá daně, musí zdaňovaným dát alespoň nějaký podíl na moci. Vzhledem k tomu,
že v naší společnosti platí daně všichni skrze DPH a daně spotřební (ano, i
chudí Romové), jeví se jako nepřijatelné, aby občané neměli podíl na vládě.

Druhý argument se může jevit lehce přitažený za
vlasy, obávám se ovšem, že je platnější, než bych si přál. Velmi jednoduchým
řešením problému nasycených trhů, klesající životní úrovně a ztráty perspektivy
je válka. Z hlediska čistě racionální úvahy vládnoucí třídy je výhodné čas od
času zredukovat populaci, aby vznikl prostor pro nový růst. Bez reálného
zastoupení všech lidí v politice se tudíž hroutí koncept lidských práv a hrozba
„léčby válkou“ narůstá.

Oblíbená je ještě jedna výhrada vůči
demokracii. Nebylo by lepší nastolit vládu odborníků? Osobně jsem k tomuto
konceptu velmi skeptický. Řada rozhodnutí, jež vláda a parlament vydávají,
nejsou otázky „odborné“ nýbrž „politické“. Výše přerozdělování je otázka politická,
nikoli odborná, stejně jako zaměření naší zahraniční politiky nebo priority v
budování přepravní infrastruktury. „Odborný“ přístup navíc vede k oceňování
statků, které z principu vyčíslit nelze (zdraví, štěstí atp. ), penězi.

Po uvedení těchto důvodů, proč se za demokracii
vůbec brát, se zaměřme na přístupy, které může zvolit jednotlivec.

Zřejmě nejsnazší je jednoduše na politické
otázky rezignovat. Zaměřit se na svůj život, přátele a rodinu a polis přenechat
politikům. S tímto přístupem se do společnosti zčásti vrací normalizační etos,
nadávání po hospodách, chataření a vůbec celková občanská pasivita. Na druhou
stranu je to jedna z legitimních cest, jak se se stavem správy věcí veřejných
vyrovnat. Se zhoršující ekonomickou situací ovšem tento přístup naráží.
Premisa: „Já nechám na pokoji stát a stát nechá na pokoji mne“ se začíná drolit
ve chvíli, kdy se stát dostává na pokraj propasti a začíná všem utahovat
šrouby.

 Druhá možnost je smířit se se současným stavem
a řídit se heslem: „Když už kradou, ať aspoň nemlaskaj’“. Nežije se tu vlastně
tak špatně, korupce se vymýtit nedá a celkově u nás panuje smrádek, ale
teplíčko. Nestačí tedy donutit alespoň ty politiky, na které něco praskne, k
rezignaci a opájet se každé čtyři roky možností volby? Nepříjemné je, že hroší
kůže politiků je čím dál tlustší a tolerance veřejnosti vůči skandálům čím dál
větší. V roce 1997 padla vláda kvůli skandálu, ve kterém šlo o pár desítek
milionů. Dnes dokáže ministr s patřičným politickým krytím ustát i skandál, v
němž se diplomaticky řečeno odklonilo půl miliardy korun (Promopro). Smířit se
se situací znamená udržovat status quo.

Velmi efektivní způsob, jak se poprat s pocitem
bezmoci, je úzce se zaměřit na jedno téma, kauzu či oblast a zakousnout se jako
buldok. Většinou dojde k nečekanému, ale logickému jevu – informační převaha se
přesune na stranu občana. Jak do státní správy prorůstá korupce a
klientelismus, snižuje se její kvalita. To má jeden nečekaně pozitivní
důsledek: státní úředníci nedokážou oponovat informovaným nadšencům z
občanského a neziskového sektoru. Podobně i úpadek žurnalistické profese
paradoxně otevírá občanům větší prostor. Články už novináři povětšinou pouze
kompilují a v rámci „vyváženosti“ občané do novin snadno prorazí. Parta
několika lidí tak dokáže dotlačit třeba pražského primátora k rozhodnutím,
která by sám od sebe nikdy neudělal. Slabinou tohoto postupu je, že člověk
ztrácí odstup a občas se navíc do problematiky ponoří tak hluboko, že ztrácí i
srozumitelnost pro své okolí.

Další možností je věnovat se sociální práci,
charitě či třeba angažmá v církvích a náboženských společnostech. Opět je možné
dosáhnout poměrně silného pocitu uspokojení, ale téměř vždy při snaze o
pozitivní ovlivnění širšího okolí dojde k nárazu na politickou realitu.
Například sdružení Asistence zasazující se o práva vozíčkářů od vyjednávání
plošin do co nejvíce stanic metra přešlo mj. k organizování happeningů za
čistší vzduch v Praze (tzv. Smogové dýchánky). Kde chybí péče o společnost jako
celek, troskotají i dílčí chvályhodné činnosti.

Nyní přichází na řadu možnost, která lidem
obecně a v Česku zvlášť jednoduše smrdí – vstoupit do politiky. Politické
strany jsou vzhledem k počtu členů, které mají, a dokonce i vzhledem ke svým
(oficiálním) rozpočtům, neuvěřitelně vlivné instituce. Angažmá v politické
straně tedy člověku hypoteticky nabízí mnohem lepší podmínky pro skutečnou
změnu poměrů. Ukazuje se ovšem, že to není zdaleka tak jednoduché. Zavedené
politické strany už jsou dnes pečlivě rozparcelované, otázkou navíc zůstává,
zda jejich vnitřní organizace vůbec smysluplnou obrodu zevnitř umožňuje.

Příkladem snad nejvíce odstrašujícím budiž ODS,
strana, v níž jsou politici, kteří ve veřejných funkcích s ostudou skončili
(Langr, Drobil), nasazováni na klíčové pozice šéfů volební kampaně, protože
prostě vědí, jak to s těma prachama je. Mediální obroda ODS v roce 2010 navíc
skončila fiaskem a působí jako memento odstrašující od dalších podobných pokusů.
Z nového „čistého“ předsednictva, s velkými očekáváními před tím rokem a půl
vítaného, musel jeden člen odstoupit z ministerského postu kvůli korupčnímu
skandálu, další se udržel jen zuby nehty a předseda Nečas veřejnosti opakovaně
dokazuje, že kormidlo pod kontrolou rozhodně nemá.

Člověka, který se rozhodne pro stranické
angažmá, navíc zdržuje spousta činností, které strana provádí směrem dovnitř a
občasné ideové či personální spory jsou vyčerpávající. Na druhou stranu se i
stranám občas podaří maximálně využít svůj potenciál silných vlivových
institucí, pozitivním příkladem může být třeba práce Oldřicha Kužílka, který z
pozice poslance za ODA prosadil zákon o svobodném přístupu k informacím – jednu
z posledních právních norem, která nás odlišuje od Ukrajiny.

V rámci stran navíc člověk není omezen
hranicemi státu, minimálně na úrovni EU pomalu vznikají myšlenkové platformy s
celoevropským přesahem – například hnutí federalistů – a v Evropském parlamentu
se strany čas od času zabývají svým původním posláním, tedy otevírají prostor
pro souboj myšlenek. V komunální politice potom politické strany poskytují
institucionální zázemí, které zjednodušuje možnost kandidatury i sestavování
kandidátek.

Profesor Bělohradský ve své přednášce otevřel
zajímavou otázku: jaké prostředky při svých občanských či politických
aktivitách volit. Informační věk totiž otevírá netušené možnosti. Obecně se
možnosti, jež dnes občané mají, dají rozdělit do dvou skupin. Za prvé se jedná
o prostředky aktivizace veřejnosti – demonstrace a petice, účast v volebních
kampaních, navštěvování jednání zastupitelstev, a další způsoby masového
angažmá. Za druhé jde o prostředky, které využívají ztenčených komunikačních
bariér. Tady se nabízí přímý lobbing poslanců, podávání trestních oznámení na
konkrétní jednotlivce atp. Trochu nejasnou roli hrají média, která je možné
oslovovat oběma způsoby – vytvořením zajímavé události, či osobní schůzkou s
novinářem. Přednáška pana Koteckého ukazovala, že lobbing je efektivní, ale
zároveň odhalovala jeho hranice. Přímá akce zase bývá logisticky náročná, ale
když se podaří, má velký zásah – dochází k průniku reality mediální s realitou
všedního dne.

Otázkou podobnou té, jaké prostředky používat,
je i otázka, na co se zaměřit. Na jedné straně stojí nastavení systémových
parametrů společnosti (volební systém, oddělení mocí, financování politických
stran, jmenovitá hlasování městských rad umožňující osobní trestněprávní
odpovědnost) a na straně druhé jednotlivé kauzy – třeba předražený informační
systém na pražském magistrátu. Narážíme na problém alokace zdrojů a
dosažitelnosti stanovených cílů. Osobně si myslím, že nejlepší je upírat
pozornost střídavě na obojí. Úspěšné vyřešení kauzy, či alespoň hlasité
upozornění na ni, přináší uspokojení a motivaci, změny parametrů potom naději,
že se kauza nebude opakovat.

Závěrem shrnu své osobní postoje. Předně musím
říct, že jsem optimista a jsem přesvědčen o tom, že má smysl se angažovat už
proto, že mě to osobně baví. Dále si myslím, že kromě informací přináší informační
věk i zcela nové možnosti, jak situaci ovlivnit. Když se člověk rozhodne
bojovat se svou frustrací tím, že ji přenese na státní úředníky či politiky,
tak se mu – v závislosti na povaze – patrně uleví a zároveň může ledasčeho
dosáhnout. Znám lidi, kteří si podávají jednu infožádost na dobrou noc denně.
Úředníci jejich žádosti postupem času začínají skutečně zodpovídat a alespoň
některá výběrová řízení začínají dostávat svému názvu. Jedinou nutnou investicí
do této činnosti je dnes čas. Transakční náklady na přímou akci také řádově
poklesly, masové demonstrace je možné svolat během jediného týdne a s
minimálními náklady, cesta je otevřená i pro občanský lobbing. Byť si kolem
sebe politici staví bariéry, zůstávají mnohem dostupnější než kdy jindy v historii.

Já jsem jako svou formu účasti na správě země
zvolil členství v Pirátské straně. Umožňuje mi to velikou volnost ve výběru
aktivit, na nichž se chci podílet, i prostředků, které chci používat. Co je
ovšem nejdůležitější, mám tak zajištěn pravidelný kontakt s lidmi, kteří se na
svět dívají podobně. Při sledování osudů jednotlivců, kteří šli hlavou proti
zdi – příkladem budiž Petr Cibulka nebo Dušan Dvořák (konopný aktivista) – mě
mírně mrazí. Spojení s dalšími, kteří si nedělají iluze, ale současně nerezignovali
a občas i něčeho dosáhnou, mi doufám pomůže uchovat si svůj současný optimismus
co nejdéle.

Autor je místopředseda Pirátské strany

Datum: 11. 5. 2012, Autor: Mikuláš Ferjenčík
Přečteno: 530x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 14 čtenářů, celková známka je 1.

Zdroj: Pirátské Noviny

Budoucnost demokracie v informační společnosti

11. 5. 2012 | Názory | 2
Minulý semestr jsem absolvoval předmět budoucnost demokracie, s podtitulem politika stará a nová. V rámci výuky jsem navštívil přednášky řady hostů (profesor Bělohradský, politolog Lebeda… ) a závěrečným úkolem byla esej. Zabýval jsem se informační asymetrií, demokracií, vládou odborníků a možnostmi něco změnit. Tímto text sdílím se čtenáři Pirátských novin. 

Zobrazit celý článek ►

Zdroj: Pirátské Noviny

Otevřená konference o autorském právu, technologii, vědě a etice

V pátek 11. května začne konference „Autoři, knihy, knihovny, technologie, právo, věda a etika v době internetu aneb Pokus o mapování problému“, kterou pořádá Vysoká škola chemicko-technilogická. Jedním z pozvaných hostů je i předseda Pirátů Ivan Bartoš.

9. 5. 2012
V pátek 11. května začne konference „Autoři, knihy, knihovny, technologie, právo, věda a etika v době internetu aneb Pokus o mapování problému“, kterou pořádá Vysoká škola chemicko-technilogická. Jedním z pozvaných hostů je i předseda Pirátů Ivan Bartoš.

Místem setkání je Novotného lávka 5 na Praze 1 (číslo sálu 418), začíná se v 9:30, dopoledne proběhnou jednotlivé referáty, odpoledne je na programu panelová diskuze.

Vítáni jsou všichni, kdo hledají odpověď na otázku
Co vlastně způsobil sir Tim Berners-Lee?

Uvádí a komentuje Ing. Martin Svoboda, ředitel Národní technické knihovny v Praze.

Program:
9,30 – 12,00 Referáty

Mgr. Miroslav Šimek (VŠCHT):
Internet = distribuce obsahu bez omezení aneb Funguje Síť až příliš dobře?

PhDr. Richard Papík, Ph. D. (Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK):
Proměny informační společnosti

PhDr. Marie Kratochvílová (FHS UK):
Autorské právo a etika. Kdy se objevil autor a kdy a kam se vytratil?

doc. JUDr. Jiří Srstka (DILIA):
Proč nejsou chráněni knižní nakladatelé stejně jako výrobci zvukových a zvukově obrazových záznamů? Jak dále s užitím autorských děl na internetu? Licence nebo náhradní odměny, vyvlastnění autorských práv či represe?

prof. PhDr. Jan Sokol, CSc., Ph. D. (FHS UK):
Co a proč se má chránit autorskými právy?

PhDr. Ivan Bartoš (Česká pirátská strana):
Pirát je především občan. Podpora tvorby a publikování, vzdělaná nekriminalizovaná populace, sdílení informací, hledání společného cíle

12,00 – 12,30 Coffee break

12,30 – 14,00 Panelová diskuse

prof. PhDr. Milena Bartlová, CSc. (VŠUP) – PhDr. Dana Bittnerová, CSc. (FHS UK) Ing. Eva Dibuszová, Ph. D. (VŠCHT) – prof. PhDr. RNDr. Helena Haškovcová, CSc. (FHS UK) PhDr. Dana Kalinová (Svět knihy) – prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr. (FHS a PřF UK) Mgr. Viktor Košut (DILIA) – RNDr. Ivan Matoušek – Mgr. Hedvika Novotná (FHS UK) Ing. Martin Svoboda (NTK) – Mgr. Josef Šlerka (FF UK) – studenti – vydavatelé
knihovníci a další hosté

Všechny příspěvky včetně panelové diskuse budou zaznamenány a posléze vydány ve formě e-knihy pod licencí CC ve vydavatelství VŠCHT v Praze.

Datum: 9. 5. 2012, Autor: red
Přečteno: 129x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 0 čtenářů, celková známka je .