GreyLinkDC++

Známe svého nepřítele?

Rok 2012 nakonec nepřinesl konec světa, jehož se mnoho lidí obávalo. Nepřinesl ani jeho proměnu, v niž mnoho lidí doufalo. Čeho nám však nadělil dostatek, je řada nových otázek, se kterými je nutno se uspokojivě vypořádat. Mezi ty nejpalčivější patří i ta, jež zjišťuje, zdali vůbec víme, za co a proti komu bojujeme.

31. 12. 2012

Pochopení principu konfliktu, jenž se nyní odehrává bez nadsázky po celém světě, je pro lidskou civilizaci naprosto stěžejní. Bez poznání příčin (nejen finanční, politické a morální) krize a důsledků možných způsobů jejího řešení není totiž možné dosáhnout výsledků, jejichž prospěch pro společnost i každého jednotlivce v ní by mohl být spolehlivě reflektován v dalším postupu při nepřetržitém vylepšování veškerých aspektů týkajících se budoucího vývoje společnosti. Jinými slovy – pokud nevíme, “proč” jsme se nyní ocitli v takovém hnoji, nemůžeme nabídnout ani možnost, “jak” se z něj vyhrabat.

Pokud k sobě ale chce být člověk (nebo skupina lidí) zabývající se společenskou situací upřímný, musí v určitém bodě svých úvah uznat, že pochopení tak komplexních a navzájem dokonale propojených faktorů ovlivňujících dle odpovídajících psychologických vzorců rozhodování všech lidí bez rozdílu (ať už se jedná o ropného magnáta, vedoucího výrobní linky, vývojáře počítačových aplikací, řidiče autobusu, pekaře, bezdomovce nebo novináře) je skutečně nad lidské chápání. Že se jedná o něco, co se už ani nedá popsat slovy, protože všechna ta vysvětlení “proč” jsou hluboce zakořeněna v samotném charakteru člověka. Ano, dá se – s určitou rezervou, samozřejmě – prohlásit, že největším protivníkem lidí je jejich vlastní povaha.

Jak jinak si totiž vysvětlit neschopnost lidí se dohodnout než právě jejich vrozenými vlastnostmi, které je nutí jednat ješitně, hamižně a malicherně a které jsou ještě posilovány “tichou” propagandou ve formě reklam na všemožné produkty? Tento druh propagandy, který v nás vzbuzuje úctu k onomu “konzumnímu evangeliu tržní ekonomiky”, skvěle plní svůj účel – rozptyluje nás a nikoliv násilně, nýbrž podbízivě si nás vychovává ke svému vlastnímu obrazu, do podoby poslušně přijímajícího spotřebitele, který trpí dokonalým bludem o “svobodné volbě”. Tak to ale být nemá. V okamžiku, kdy v roce 1948 došlo ke schválení Všeobecné deklarace lidských práv, mělo dojít ke změně. Naneštěstí, následující politické tahanice a strkanice během období Studené války (u které se dá spekulovat, zda opravdu už skončila) zamezily jejímu důslednému uplatňování, místo toho se záminka “lidských práv” stala volnou vstupenkou pro intervence a převraty ve slabších státech. Připomeňme si nyní první článek Všeobecné deklarace lidských práv a zamysleme se, jestli od roku 1948 skutečně došlo k výraznějšímu posunu v uvědomění si tohoto prostého faktu:

“Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.”

Je-li tomu tak, proč se ještě nepřestalo válčit? Proč existují důvody pro terorismus – ať už ten reálný, nebo ten medializovaný? Proč v době, kdy byl svět globalizován, umírají někteří lidé hlady, zatímco jiní se mohou chlubit palácem a sbírkou luxusních automobilů? A hlavně – proč se lidé, kteří se snaží vytvářet občanskou opozici vůči vyloženě špatným a nežádaným krokům volených zástupců (kteří si mnohdy z hlouposti či nadutosti ani neuvědomují, co to vlastně prosazují), nejsou schopni dohodnout? To se, žel, týká všech skupin, jež se pokoušejí vytvářet, prosazovat a uplatňovat “nové a alternativní” metody rozhodování (neboli spravování neboli vládnutí) – ať už se jedná o občanské iniciativy, odbory, aktivistické spolky či kohokoliv jiného. Piráty samotné (kteří jako jediná politická strana chtějí občana do politického života “vtáhnout”, ne ho jen “zastupovat”) nevyjímaje.

Než tedy bude moci dojít k radikálnějším změnám v uspořádání společnosti a v procesech, které budou udržovat a zajišťovat její chod, musí se lidé nejprve vypořádat sami se sebou. Vnější změna totiž nestačí – a aby byla doopravdy kvalitní, nesmí předcházet změně vnitřní. Lidé nesmí bojovat mezi sebou, nejprve se musí naučit se postavit sami sobě, svým vlastním neduhům a pochybením.

Rok 2012 byl rokem postupného probouzení a aktivizování zájmu lidí o společnost a její formování. Přicházející rok 2013 je rokem, který ukáže, jestli dají lidé přednost konstruktivismu pomalých změn a pozvolné společenské emancipace před defétismem pramenícím z jejich vlastní neschopnosti a nezodpovědnosti se chopit rozhodovacích pravomocí.

Ať už to dopadne jakkoliv, přeji všem krásný nový rok.

Datum: 31. 12. 2012, Autor: Adam Skořepa
Přečteno: 36x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 0 čtenářů, celková známka je .