GreyLinkDC++

Problémem nejsou nepřizpůsobiví, ale naopak ti příliš přizpůsobiví

V situaci, kdy se zdá, že se věci mění spíše k horšímu než k lepšímu a my přitom zcela nevíme proč, je přirozeným nutkáním hledat viníky. Vždyť přece já pracuji jak mourovatý, daně platím nekřesťanské, jak je možné, že stát je zadlužený a musí ještě víc škrtat, šetřit a zvyšovat daně? Za to přece musí někdo nést vinu. Lidový hněv hledá svůj cíl: zkorumpované úředníky, podnikatele-tuneláře a tzv. “nepřizpůsobivé”.

22. 3. 2012
Kdo jsou ti, kteří se odmítají přizpůsobit?

Zlé je už to, že média převzala tuto terminologii a vůbec pojem “nepřizpůsobivý” používá. Dává tím vlastně najevo, že jsou zde dobří a zlí, dobří jsou ti, kteří se vždy “přizpůsobí”, a ti druzí jsou zlí, na které je potřeba se zaměřit a zkrotit je tak, aby se také přizpůsobili. Termín “nepřizpůsobivý” je navíc používán ve smyslu takzvané politické korektnosti, neboť prostý národ si místo něj rovnou dosadí Cikán. “Nepřizpůsobiví” jsou Cikáni, jenom se tomu tak nesmí říkat. Na Cikány se nadávat nesmí – na nepřizpůsobivé ano.

Pravda je, jako vždy, složitější. I mezi lidmi, kteří řádně vydělávají a platí daně, je spousta “nepřizpůsobivých” – takových, kteří jsou jiní než ostatní, chovají se jinak, nepřizpůsobují se většinovým konvencím. Myslím, že kdyby mě samotného mezi ně někdo zařadil, ani bych se moc hlasitě nebránil. A pochopitelně i mezi těmi, kteří žijí stoprocentně na úkor státu a nic do společné kasy nepřinášejí, je velmi mnoho právě těch až příliš přizpůsobivých – takových, kteří si jako šikovné pijavičky našli cestičku, jak se přicucnout a tiše a ve skrytu sát, nezřídka v grandiózních rozměrech. Pokud bych měl sázet, kdo státu působí větší škodu, jednoznačně bych ukázal právě na tu druhou kategorii.

Zmínění “nepřizpůsobiví” tvoří velice pestrou směsici lidí: spadnou mezi ně zjevní kriminálníci, lidé nemocní duševně nebo fyzicky, lidé hloupí nebo nešikovní a tudíž špatně zaměstnatelní, lidé s jiným handicapem, děti a mládež z rozvrácených rodin bez výchovy, a samozřejmě také lenoši. Není vůbec pochyb, že společnost s touto směsicí musí intenzivně pracovat: na skutečné lenochy přitlačit, s lidmi jinak handicapovanými citlivěji a zcela individuálně.

Je velkým a rozšířeným mýtem, že stačí “nahnat nepřizůsobivé do práce” a a bude dobře. Pokud by to bylo tak snadné, už by to bylo provedeno – u nás i v zahraničí. Tento velký mýtus se skládá z více menších dílků. Jednak je těchto lidí méně, než je všeobecný dojem, tedy ani jejich “nahnáním” do práce by se ekonomické problémy nevyřešily. Nepracujících členů romského etnika, na které namířený prst lidu míří nejvíce, je mnohonásobně méně než nepracujících členů etnika “bílého” (konkrétně: celkem Romů je u nás podle odborných odhadů cca 150 000, přičemž dvě třetiny z nich stát neživí. Dospělých nepracujících – tedy s odečtením seniorů a dětí – je cca 20 – 30 tisíc, což jsou 2-3 promile počtu obyvatel ČR. Srovnejte s celkovm procentem nezaměstnaných). A konečně, větší část nepracujících je prakticky nezaměstnatelná. Zkuste se sami pasovat do pozice zaměstnavatele – jste-li jím, je to o to snazší – a říci si, zda zaměstnáte (romského, ale i třeba bílého) muže ve věku 40 let, který nikdy v životě nepracoval. Myslím, že negativní odpověď je nasnadě, i třeba v případě, kdyby stát pracovní místo silně dotoval.

Problém takzvaných nepřizpůsobivých, daleko přesněji ovšem “vyloučených” je velmi závažný a obtížně řešitelný (v řadě případů v podstatě neřešitelný). Pro ekonomiku státu to ale problém neznamená, převedeno do jednoduché řeči: pokud by všichni takzvaně nepřizpůsobiví ze dne na den zmizeli, nebudeme se my ostatní mít o tolik lépe, abychom to vůbec pocítili. Nebo ještě jinak: veškeré náklady na “nepřizpůsobivé” se rovnají ceně za zhruba osm kilometrů dálnice.

Velice dobře rozumím tomu, že se většině národa „otvírá kudla v kapse“, když získávají svědectví (nejlépe z x-té ruky či mediálně přikrášlená – ale také mohou být zcela pravdivá) o rodinách, které nic nedělají, pouze kradou, dělají děti jako na běžícím pásu jenom proto, aby na ně braly hromady přídavků a podobně. Tyto případy si totiž dovedeme velice dobře představit, působí plasticky a „nasírají“, protože lidé doslova před očima vidí, jak někdo do svých špinavých rukou uchmatává nezasloužené tisícikoruny, které by byly potřebnější ve vlastní rodině. K tomu se samozřejmě ještě přičítá odpor k „cizímu elementu“, slovy klasika, cizinec není našinec. Toto je potřeba brát se vší vážností, neboť člověk neuvažuje racionálně: rozčílí se doběla nad ukradenou stokorunou, ale pokrčí rameny nad už příliš abstraktní zašmelenou miliardou. A odpor vůči „nečeskému etniku“ zde zjevně existuje, nemá smysl jej umenšovat s tím, že je neracionální.

Více bolí ti příliš přizpůsobiví

Ač tedy racionální úvahou nesouhlasím s jednou částí častých lidových protestů (“nepřizůsobiví”), ve druhé, která naopak míří zejména na rozkrádání a korupční chování ve velkém, souhlasím zcela. Bude to znít jako přehánění, ale jsem názoru, že v Čechách došlo podobně jako na Slovensku k tzv. uchvácení státu (state capture), kdy je v podstatě jakákoli významná státní investice “protažena” korupční cirkulárkou, která z něj odkrojí tu deset, ale spíše třicet, nezřídka padesát a někde docela dobře možná i devadesát procent, které jdou do něčí kapsy. Paralelně pak dochází k vytváření a investování zbytečných projektů, kde je ztráta “našich peněz”, tedy peněz ze státního rozpočtu, stoprocentní – utratí se za něco, co nebylo vůbec potřeba, takže už je i pohledu škody celkem jednou, jestli korupčníkovi šlo deset nebo osmdesát procent. Nejviditelnější jsou případy v armádě, ale myslím, že právě tak se nalézají v oblasti informačních technologií, kde jsou ale daleko hůře identifikovatelné. Že nepotřebujeme “Pandury”, ví přece každý, ale že není zapotřebí nějaký tzv. informační systém, tomu nerozumí pořádně nikdo. A mezi zcela umělými projekty vyniká dobře známý plán na přesun brněnského nádraží, jednoho z největších železničních uzlů v republice, o pár set metrů dále, než stojí, za pouhých sto miliard.

Problém s těmi, kteří se s velkým umem přizpůsobili novým podmínkám, kteří šikovně umějí budovat kapitalismus “východního typu”, tedy kapitalismus mafiánský a kriminálně loupeživý, je ekonomicky podstatně horší než několik tisíc vyloučených (a samozřejmě taky líných atd.) spoluobčanů. Zatímco ti působí škody v jednotkách miliard, naši dokonale přizpůsobiví si odkrojují miliard stovky. Opět pro ilustraci: jedno sto miliard českých korun je průměrná velikost ročního schodku ČR za uplynulých deset let, nebo též dvanáct ročních rozpočtů ministerstva kultury, dvacet ročních rozpočtů ministerstva zdravotnictví a podobně.

Emoce jsou v pořádku, ale do financí nepatří

Respektuji emotivní postoje lidí, že se jim ti nebo oni nelíbí. Trpíme prostě společností, která byla padesát let etnicky vyčištěná, a ze které předchozí režim odklízel „pryč z dohledu“ nejen menšiny, ale i třeba osoby tělesně či duševně postižené, aby zbyly jen takové ty stejné, zdravé, pracující „masy“. Tohle bude z naší společnosti mizet jen velice pomalu.

Kde ale emoce nemají místo, jsou finance. Pokud pozdvihneme obočí nad vyhozenou desetikorunou, rozzlobíme se nad stovkou, pak bychom měli v případě miliónových částek jednat adekvátně silněji.

Před blížícími se volbami je tedy dobré vzít do ruky kalkulačku, případně Excel, a začít počítat – a dát hlas nikoli těm, kteří byť pod chytlavými argumenty přilepší do státní kasy spíše pár set miliónů než cokoli více, ale těm, kteří budou skutečně ochotní se poprat s těmi, kteří si odnášejí stamiliardy. Korupční „uchvácení státu“, viditelné na Slovensku a tušené v Čechách, je dnes problémem, který je o mnoho řádu silnější a škodlivější než sice vnějškově nepříjemné, ale ekonomiku nedusící problémy s vyloučenými.

Poznámka na okraj. Je dobré se podívat, jak se k problému korupce staví některé zajímavé politické strany a případně hnutí, o kterých se mluví. Je velmi příznačné, že například Pražský hrad (promlouvající ústy www.klaus.cz, což je mimochodem už také samo o sobě bizarní, když oficiálními ústy prezidenta je jeho soukromá stránka, zatímco ona „státní“ www.hrad.cz je statická a nic se na ní neděje) korupci velmi bagatelizuje a téměř se k ní nevyjadřuje, když tak slovy typu „na Západě je taky a stejně velká jako u nás“ (tedy „.. tak co!“), iniciativa D.O.S.T. o tomto slovu mlčí úplně a strana Svobodní nechce korupci samu o sobě nijak léčit, pouze opakuje svoje teze o zmenšení státu a tím pádem se zmenší i korupce (což je zhruba ve stylu „proti krádežím aut budeme nejlépe bojovat tím, že snížíme jejich počet“). Zatímco bití se v prsou o tom, jaký jsme národ, jak musíme být suverénní, samostatní a nesmíme si nic nechat od žádných cizáků líbit, je tam víc než dost. I toto je dobré mít na paměti, než půjdeme k volbám.

Článek Jiřího Hlavenky vyšel 20.03.2012 na jeho blogu Bloc.cz. Pirátské noviny text příbírají se souhlasem autora.

Datum: 22. 3. 2012, Autor: Jiří Hlavenka
Přečteno: 402x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 5 čtenářů, celková známka je 1.8.