My, děti Sítě
My, kteří jsme vyrostli s Internetem a na Internetu – jsme
„generací“, která ten termín naplňuje jistým podvratným způsobem. Nedostali
jsme vnější podnět od reality, ale proměnu reality samotné; nespojuje nás
obvyklý, ohraničený kulturní kontext, nýbrž vědomí svobody jeho výběru a
sebeurčení.
27. 2. 2012
V mediálním diskursu snad není slovo nadužívanější než „generace“. Jednou
jsem zkusil spočítat, kolik generací bylo vyhlášeno za posledních deset let,
od známého článku o takzvané „Ztracené generaci“. Bylo jich asi dvanáct a spojovalo
je jedno: existovaly pouze na papíře. Skutečnost nám nepřipravila jediný
hmatatelný, smysluplný a nezapomenutelný impuls, jehož společné prožití by nás
jasně oddělilo od předchozích pokolení. Zatímco jsme jej hledali, zásadní
změna přišla nepozorovaně: zapletla se do kabelů televize, protlačila
pozemními i mobilními telefony a především přitekla všeobecně dostupným
Internetem. Teprve dnes, po patnácti letech, můžeme pochopit, jak mnoho se
změnilo.
My, děti Sítě – my, kteří jsme vyrostli s Internetem a na Internetu – jsme
„generací“, která ten termín naplňuje jistým podvratným způsobem. Nedostali
jsme vnější podnět od reality, ale proměnu reality samotné; nespojuje nás
obvyklý, ohraničený kulturní kontext, nýbrž vědomí svobody jeho výběru a
sebeurčení.
Uvědomuji si, že při psaní příliš používám zájmeno „my“ – naše „my“
je mlhavé, nejasné a oproti starým škatulkám – přechodné a nestálé. Pokud říkám „my“,
znamená to „mnozí z nás“ nebo „někteří z nás“. Když napíšu „my jsme“, znamená
to „můžeme být“. Používám to „my“ jen proto, abych o nás vůbec mohl psát.
1.
Vyrostli jsme na Internetu a s Internetem. Rozděluje nás pro vás
nepochopitelná odlišnost: „nesurfujeme“ a Síť pro nás není „místo“ nebo
„virtuální realita“. Nevnímáme Internet odděleně od skutečnosti, je to její
součást: neviditelná vrstva, prolínající hmotným prostředím. My Internet
nepoužívame – my v něm a s ním žijeme. Kdybychom vám, analogovým, měli
vyprávět svůj bildungsroman, bude Internet přirozenou součástí každého obrazu
a prožitku, který nás formuje. V Síti nacházíme přátele i nepřátele, chystáme
si taháky do školy, domlouváme mejdany i společné učení, online se
zamilováváme i rozcházíme. Internet pro nás není technologie, kterou bychom se
museli naučit používat a zvládat. Síť je proces, který se neustále děje a mění
před našima očima, s námi a skrze nás. Na okrajích vznikají a zanikají
technologie, služby jsou spouštěny, rozkvétají a upadají, ale Síť zůstává,
neboť Síť jsme my, kteří spolu komunikujeme pro nás přirozeným způsobem –
mnohem více a účinněji, než bylo možné kdy dříve v dějinách lidstva.
Vychovala nás Síť a myslíme trochu jinak. Schopnost najít informaci je pro
nás stejně běžná, jako pro vás najít nádraží nebo poštu v cizím městě. Pokud
se chceme něco dozvědět – jaké jsou první příznaky neštovic, jestli účet za
vodu není podezřele vysoký nebo proč se potopila „Estonia“ – děláme to s
jistotou řidiče auta s GPS navigací. Víme, že potřebné informace najdeme na
více místech, dokážeme se tam dostat a umíme posoudit jejich věrohodnost.
Zvykli jsme si, že místo jedné odpovědi jich najdeme mnoho a umíme z nich
poskládat nejpravděpodobnější verzi, přičemž vyloučíme ty, které jsou
nevěrohodné. Vybíráme, filtrujeme, pamatujeme si – a jsme připraveni kdykoli
nahradit informaci, kterou si pamatujeme, její novou, lepší verzí.
Síť je pro nás něco na způsob sdílené vnější paměti. Nemusíme si pamatovat
nepotřebné detaily: data, sumy, vzorce, paragrafy, jména ulic nebo podrobné
definice. Stačí nám abstrakt, podstata, která je potřebná k pochopení
informace a propojení s jinými informacemi. Až budeme potřebovat podrobnosti,
získáme je v několika vteřinách. Nemusíme také vědět všechno – víme, kde
nalézt lidi, kteří se zaměřili na to, co neznáme, a můžeme jim věřit. Lidi,
kteří se o informace dělí ne pro zisk, ale z přesvědčení, že informace žije
pohybem, že chce být volná a že jejich výměnou vyděláváme my všichni. Každý
den: při učení, v práci, při řešení každodenních obtíží, ze záliby. Dokážeme
spolu soutěžit a máme to rádi, ale naše konkurence, touha odlišit se, je
založena na znalostech, na schopnosti informaci vyložit a zpracovat, nikoli
monopolu na ni samotnou.
2.
Být součástí kultury pro nás není nic zvláštního – globální kultura je
základním kamenem naší totožnosti, je pro naši definici mnohem důležitější než
tradice, historické příběhy, společenské postavení, původ nebo jazyk, který
užíváme. Z oceánu kulturních prožitků si lovíme ty, které nám nejvíce vyhovují
- odpovídáme na ně, hodnotíme je, tato hodnocení pak ukládáme na stránky k
tomu určené a ty nám napovídají další alba, filmy nebo hry, které by se nám
mohly líbit. Některé filmy, seriály nebo videa sledujeme s kolegy z práce nebo
známými z druhé strany zeměkoule; své nadšení pro jiné sdílíme jenom s hrstkou
lidí, se kterými se možná nikdy osobně nesetkáme. Odtud pramení naše
přesvědčení, že kultura je zároveň globální i individuální. Pro tohle k ní
potřebujeme volný přístup.
Nedomáháme se toho, aby veškerá kultura byla zadarmo – ačkoli když
něco
vytvoříme, obvykle to prostě pustíme volně do oběhu. I když se
technologie rozvinula
tak, že kvalita filmu nebo nahrávky, kdysi vyhrazená omezené kastě
profesionálů, je nyní dostupná každému, chápeme také, že něco vytvořit
stojí
materiál i práci. Jsme ochotni platit, ale obrovská přirážka, již
požadují
distributoři, nám připadá očividně přemrštěná. Proč bychom měli platit
za
šíření informace, kterou můžeme okamžitě dokonale zkopírovat bez toho,
aby se
zmenšila hodnota originálu? Pokud dostáváme pouze informaci samotnou,
chceme
aby cena byla přiměřená. Jsme ochotni si připlácet, ale očekáváme za to
nějakou
přidanou hodnotu: zajímavý obal, gadget, vyšší kvalitu obrazu, možnost
dívat
se tady a teď bez čekání na stažení souboru. Umíme vyjádřit uznání a
chceme
odměnit autory (od té doby, co peníze nejsou bankovky, ale jen řetězce
čísel na
obrazovce, placení se stalo druhem symbolické výměny, ze které něco mají
obě strany), plnění prodejních plánů korporací nás ale nezajímá. Není
to naše vina, že
jejich byznys v tradiční formě ztratil smysl – a místo aby tu výzvu
přijaly a
nabídly nám něco navíc k tomu, co můžeme mít zadarmo, uzavřely se do
svých zastaralých
pevností.
A ještě něco: nechceme platit za své vzpomínky. Filmy, které si pamatujeme
z mládí, hudba, která nás doprovázela před deseti lety – ve vnější síťové
paměti jsou to prostě vzpomínky. Vyvoláváme je, vyměňujeme a pracujeme s nimi
stejně samozřejmě, jako vy vzpomínáte na „Nemocnici na kraji města“. Pohádky,
které nacházíme v Síti a ukazujeme je svým dětem stejně, jako vy jste nám
vyprávěli o Červené Karkulce nebo třech kůzlátkách. Dokážete si představit, že
vás za tohle někdo odsoudí podle nějakých zákonů? My také ne.
3.
Jsme zvyklí, že naše účty se platí samy – tak dlouho, dokud jsou na
kontě peníze; víme, že založení bankovního účtu nebo přenos čísla k jinému
operátorovi je otázka vyplnění jednoho online formuláře a jednoho podpisu na
smlouvě, kterou přiveze kurýr; že výlet na druhý konec Evropy s prohlídkou
jiného města někde v polovině cesty se dá zařídit za dvě hodiny. Jako
uživatele státu nás tak stále více dožírá zastaralost jeho rozhraní. Nechápeme,
proč má daňové přiznání tolik formulářů a proč ten hlavní má přes sto kolonek
k vyplnění. Nechápeme ani povinnost odhlásit se v jednom městě a znovu
přihlásit v jiném při stěhování – jako by to jeden úřad nemohl sdělit druhému
bez nás (a vynechejme raději nesmyslnost onoho povinného hlášení).
Nemáme ani stopu toho klidného, pokorného smíření, kterým se vyznačují naši
rodiče, přesvědčení o neobyčejné důležitosti úředních zaležitostí a posvátné
povaze jednání s úřady. Necítíme ten respekt, pocházející ze vzdálenosti mezi
prostým obyvatelem a majestátem „vládců“ v nadoblačných výšinách. Vidíme
společenskou strukturu jinak než vy – je síťová, ne stupňovitá. Zvykli jsme si,
že můžeme zkusit dát se do řeči s každým – novinářem, starostou města,
vysokoškolským profesorem nebo známým zpěvákem – a nepotřebujeme k tomu žádná
oprávnění, vyplývající ze společenského postavení. Úspěch takové debaty závisí
pouze na tom, zda obsah naší zprávy bude natolik zajímavý, aby stálo za to
odpovědět. A díky spolupráci, neustálým debatám a obraně argumentů v ohni
kritiky máme pocit, že náš pohled na věc je prostě lepší – proč bychom tedy
neměli očekávat vážnou debatu se svou vládou?
Narozdíl od těch, kteří považují „demokratické instituce“ za neměnný pomník,
necítíme k nim v jejich současné podobě nábožnou úctu, ani nevěříme v jejich
neoddiskutovatelnost. My nepotřebujeme pomníky. Potřebujeme systém, který
splní naše očekávání: bude přehledný a účinný. A naučili jsme se, že změna je
možná; že každý systém se špatným ovládáním může nahradit – a nahradí – nový,
výkonnější, lépe uzpůsobený našim potřebám, nabízející více možností.
Ze všeho nejvíce si vážíme svobody: svobody projevu, svobody přístupu k
informacím a kultuře. Cítíme, že právě díky svobodě je Síť tím, čím je a je
naší povinností tuto svobodu chránit pro budoucí generace stejně, jako pro ně chráníme
životní prostředí.
Možná jsme to ještě nepojmenovali, možná si to ještě ani neuvědomujeme, ale
myslím, že to co chceme je skutečná, opravdová demokracie. Demokracie, o které
se vašim spisovatelům ani nezdálo.
(nadpis je vypůjčen z kultovního blogu mydziecisieci)
„My, dzieci sieci“ by Piotr
Czerski is licensed under a
Creative Commons Uznanie
autorstwa-Na tych samych warunkach 3.0 Unported License.
- via falkvinge.net
- překlad Mum alAthin
CC-BY-SA
Datum: 27. 2. 2012, Autor: Piotr Czerski
Přečteno: 603x
Zobrazit článek pro tisk 
Doposud hodnotilo 14 čtenářů, celková známka je 1.35.
Komentáře k článku
Zdroj: Pirátské Noviny
Loading ...
Příspěvky (RSS)