GreyLinkDC++

Martin Hekrdla: Ani Solóna

Historické reminiscence Řeků tváří v tvář dluhové krizi – spjaté s rozměrem zahraničním – jsou velmi staré. Řekové možná mají v „kulturních genech“ i poměry v Athénách před šestadvaceti stoletími, o nichž se učí ve škole podrobněji než my.

5. 3. 2012
Tehdy – v roce 594 před naším letopočtem – se ujal úřadu archonta Solón, aby vyřešil rozpory ohrožující stabilitu athénské obce (polis). Stal se tedy nejvyšším athénským úředníkem a zároveň prostředníkem (diallaktés) mezi občany. Lépe řečeno: mezi občany bohatými, kteří se – takto veršoval – „slepě honili za ziskem“, a chudými , z nichž mnozí upadli do dlužného otroctví a byli prodáni do ciziny.

Solón a zámožné vrstvy pojali obavu, že vnitřní rozbroje Athény zničí. Chudí rolníci totiž požadovali spravedlivé rozdělení půdy, větší rovnost vlastníků „půdního fondu“. Právě z panující nerovnosti vycházelo zadlužení chudších vlastníků u těch bohatých – podobně jako dnes dluhová krize vychází z nerovnosti mezi státy z aktivní a pasivní obchodní i platební bilancí. Solón vycházel těmto náladám lidu vstříc rovnostářskými výroky. „Rovnost nebývá příčinou válek,“ říkal například. Ale rozhodl se – stejně jako dnešní papaláši – léčit důsledky nerovnováh (dluhy) a nikoli jejich sociální příčinu (neorvnost).

Podle Aristotela, patrně optimisticky naladěného, Solón „osvobodil lid v přítomnosti i pro budoucnost tím, že zakázal půjčovat na osobní svobodu“ (Athénská ústava 6, 1). Jak Solón píše v jedné své básni, odstranil „dlužní kameny ze země“ (horoi – nevíme přesně, o co šlo). Ve svých verších se chlubí (politikové tenkrát mluvili hlavně ve verších), že přivedl nazpět do Athén mnoho lidí, kteří byli prodáni mimo obec. A také ty, kteří z bídy uprchli do ciziny a dokonce již nemluvili rodným jazykem (viz o tom Pavel Oliva, Zrození evropské civilizace, Praha 1995 resp. 2003).
Dnes se za ziskem honí řecká „jachtová“ aristokracie, evropské – francouzské a německé – banky, hedgeové fondy, individuální kapitálové žoky. Řekové sice nejsou prodáváni do ciziny, ale celý národ je de facto prodáván cizině, zastupované „trojkou“ (EK, ECB, MMF) a recyklovaným papalášem z Goldman Sachs, premiérem Papademem. Evropská maloměšťácká lůza mluví o lenosti jednoho z nejpracovitějších národů kontinentu a žádá, aby byly dány do frcu i řecké ostrovy. Vedle rozbrojů a záhubné ekonomické a sociální politiky je v plném proudu migrace; „za lepším“ prchají mladí lidé a absolventi vysokých škol, učitelé a kdokoli kamkoli může – třeba i do Jihoafrické republiky-, zatímco „jachtaři“ ve švýcarských bankách štosují miliardy „upytlačených“ eur.

Solón – podle Aristotela ten, kdo „se stal prvním zastáncem lidu“ (prótos egeneto tú démú prostatés) – nazval prý zrušení dluhů poeticky: seisachtheia, setřesení břemene. Už starověcí autoři – mezi nimi jakýsi Androtión – tvrdili, „že se chudým dostalo úlevy nikoli zrušením dluhů, nýbrž zmírněním úroků, a že se s tím spokojili,“ vypráví Plútarchos v Solónově životopisu (Plút., Solón, 15). Tomu bychom my, současníci EU, byli nakloněni věřit, protože „trojka“ se také – kromě toho, že dlužníky ždíme – snaží ovlivňovat úroky nákupem dluhopisů na sekundárním trhu a měnovou politikou „kvantitativního uvolňování“. Solón prý na to šel faktickou devalvací. „To přineslo velký prospěch dlužníkům, neboť spláceli sice stejně velkou částku, ale menší hodnoty, věřitele to však nijak nepoškodilo,“ píše Plútarchos.

Autor Životopisů musel tušit, že tato manipulace se nemohla vyhnout nějaké újmě, a tak se přiklonil k jinému závěru: „Většina zpráv se však shoduje v tom, že seisachtheia znamenala skutečné zrušení dluhů.“

Revoluce? V jednu chvíli vypadal „zastánce lidu“ jako blbec. To když se „svěřil svým přátelům, kterým nejvíc důvěřoval a s nimiž se radil…, že nepomýšlí na změny, pokud jde o vlastnictví půdy, nýbrž že se rozhodl pro zrušení dluhů.“ konstatuje Plútarchos. A hořce dodává: „Ti toho hned využili, vypůjčili si nakvap od zámožných lidí značnou peněžitou částku a skoupili rozsáhlé pozemky. Když pak byl zákon vydán, plynul jim z jejich statků zisk, nemuseli však věřitelům peníze splácet.“

Závěr byl nasnadě: „Solón se svými opatřeními nezavděčil ani jedné, ani druhé straně. Roztrpčil nejen bohaté tím, že zrušil dluhy, ale ještě více chudé, poněvadž neprovedl nové rozdělení půdy, jak doufali, ani nevyrovnal majetkové rozdíly…“ (Plút., Solón, 16).

Proč se mi pořád zdá, že naše postmoderní doba se liší od starověku jenom tím, že my máme Marka Zuckerberga? A že zatím naopak možná nemáme ani toho Solóna?

Praha 4. března 2012

Martin Hekrdla byl dlouholetý komentátor deníku Právo, od března letošního roku působí v týdeníku Týden.

Komentář byl publikován na facebookovém profilu autora, na Pirátských novinách vychází s jeho svolením.

 

Datum: 5. 3. 2012, Autor: Martin Hekrdla
Přečteno: 148x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 0 čtenářů, celková známka je .