GreyLinkDC++

Kam se ubírá česká zahraniční politika?

Zarážející přístup České republiky při hlasování na valném shromáždění OSN ve věci uznání Palestiny coby nečlenského pozorovatelského státu překvapil mnoho lidí, o to více šokující bylo zdůvodnění tohoto rozhodnutí. A sice že uznání státní suverenity Palestiny bude překážkou v uzavření míru. Česká zahraniční politika pod taktovkou spícího knížete Karla opět ukázala, na čem jí ve skutečnosti záleží – na posluhování zájmům Spojených států.

4. 12. 2012

Narážet na skutečnost, že Česká republika se po Sametové revoluci a následně po oddělení od Slovenska vždy s až fetišistickou oddaností obracela ke Spojeným státům (a to i za sociálnědemokratických vlád), není asi nutné. Není třeba připomínat, že uznání Kosova (které se po mnohaletém martyriu v roce 2008 stalo samostatným státem) je de facto stejný příběh jako ten o (ne)uznání Palestiny. Jediný rozdíl je v tom, že uznat Palestinu se v současné době Spojeným státům ani trochu nelíbí. Jak by s ním také mohly souhlasit, když potřebují mít na Blízkém východě vyklizené pole pro rozšiřování svých trhů? Když po zmanipulování výsledku občanských převratů v Libyi a Egyptě nyní hladově obrací zrak na Sýrii, aby připravily Írán (který je další “na řadě”) o posledního spojence? Spojené státy se jako vždy snaží cynicky využít revolučních vln a proválečných nálad některých vlád, aby uvrhly svět do mnoha malých konfliktů, které budou izolované a nepřerostou ve světovou válku, která by mohla ohrozit životy jejich občanů, kteří jsou stále dokola oblbováni abstraktem “svobody a demokracie” a své vládě povolí vždy všechno, pokud někdo chce, může si i zaprotestovat, ale zdegenerovanou společností to stejně nehne. Ano, nalijme si čistého vína – Spojené státy nešíří po světě mír, Spojené státy začínají válku za válkou a stále nemají dost. Těžko posoudit, zdali je v tomto ohledu horší počínání defenzivního a autoritativního Ruska nebo uzavřené Číny, jejíž krutost vůči jednotlivým etnikům nemůže být považována za něco akceptovatelného. Agresivita a v západních zemích i určitá mediální “nedotknutelnost” amerických hodnot a přístupů k řešení jednotlivých konfliktů je však též na pováženou.

Česká republika obdržela díky svým postojům ke globální politice řadu pochval. Chválu na nás nyní pějí Židé i Američané – jsme prý spolehlivým a dobrým spojencem, s nímž se skvěle budují partnerské vztahy. Aby taky ne, partnerské vztahy se v prostředí naší korupční politiky utvářejí vskutku jedna báseň. Jsou to ale opravdu partnerské vztahy, o které bychom měli stát? Není už náhodou čas se vymanit ze zajetí dualismu Západ kontra Východ a začít uvažovat trochu jako lidé, jako empatické a chápající bytosti? Nebo si vážně musíme vybrat takového premiéra, který bude papouškovat lži o tom, že “Izrael má právo se bránit!”, přestože celý izraelsko-palestinský konflikt je o něčem úplně jiném?

Nechutný pragmatický přístup vrcholných českých politků, kteří považují Izrael za nárazníkovou zónu před “muslimským nebezpečím”, se vyznačuje především ignorací událostí v této oblasti. Celý konflikt je způsoben především neochotou izraelské vlády ustoupit od svých megalomanských plánů na rozšiřování židovského státu a fanatismem Hamasu. A stejně jako je Izrael pod vedením Benjamina Netanjahua (který válku posvětil hlavně kvůli vidině volebního vítězství) maňáskem Spojených států pro jejich vychytralou dobyvačnou politiku v regionu, funguje Hamas jen jako lokální loutka vlivných arabských skupin, které si z Palestiny dělají odbytiště svých zbraní a dalších produktů. Argument o “oddálení míru” je tedy zcela lichý – povýšení Palestiny na nečlenský stát OSN naopak mír přibližuje, protože se Palestina bude muset naučit jednat zodpovědněji a bude muset odříznout některé své pochybné kontakty. Zároveň tím OSN konečně ukázala respekt vůči obyvatelům Palestiny a jejich kultuře, stejně jako tak učinila i v roce 1948 v případě Izraele.

Jenže vláda Petra Nečase, jež s takovou oblibou kritizuje různá nařízení EU, skepticky se vyjadřuje k návrhům na hlubší integraci a veškeré své neúspěchy či nedostatek finančních prostředků shazuje na bruselskou byrokracii, se prostě dál musí lísat ke Spojeným státům, které považuje za garanta “správného rozhodnutí”. Pravda je taková, že útočnou politikou Washingtonu lidé pohrdají daleko více než zdrženlivostí Bruselu. Možná by nebylo od věci, kdyby Petr Nečas a jeho kolegové ve vládě (které mění jako ponožky) přibrzdili ve svých jednostranných interpretacích izraelsko-palestinské problematiky a pokusili se opět o aspoň minimální kontakt s realitou. Ale to je zřejmě v případě této vlády a (nejen) její zahraniční politiky naprosto nemožné.

Datum: 4. 12. 2012, Autor: dt
Přečteno: 203x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 2 čtenářů, celková známka je 3.