GreyLinkDC++

Jak jsem se stal a nestal Franzistou

Názor občana, který se angažoval v prezidentské kampani profesora Franze. Autor článku se zamýšlí nad pozitivy i negativy Franzovy kandidatury i nad kandidátem samotným. Článek je na Pirátských novinách publikován s autorovým svolením.

14. 12. 2012

Každý, kdo se mnou za poslední tři měsíce mluvil alespoň dvě minuty, ví, že jsem byl nadšeným podporovatelem Vladimíra Franze. Ví to i mnoho lidí, kteří mne neznají, nejednou mě úplně cizí mladík v hospodě oslovil s tím, že mne viděl na nějaké VFotografii. Tuto středu jsem se rozhodl jeho podporu ukončit, tento čtvrtek jsem to oznámil iniciativě, včera světu Facebooku a celou tu dobu jsem bombardován dotazy, proč to, snahami mne obrátit zpět na správnou víru, či posměšnými „já jsem ti to říkal“.

K iniciativě jsem se nepřidal kvůli panu Franzovi samotnému, ale kvůli iniciativě jako takové a ač jsem se v posledních týdnech dostal i velmi blízko k jejímu jádru, stále o ní nemohu říct křivého slova. Špínu ze zákulisí tu ode mne tedy neuslyšíte, protože o žádné nevím. Skutečně jde jen o bandu známých, kteří se rozhodli jen s pomocí sociálních sítí (těch virtuálních i těch offlajnových) a hromady kreativity dosadit svého bývalého učitele na hrad. Všichni ambasadoři v tom skutečně byli jen z vlastního nadšení a v celé kampani skutečně nejsou žádné peníze kromě těch, které je možné přesně identifikovat na transparentním účtu. Svého působení v iniciativě nijak nelituji, naopak jsem hrdý, že se nám podařilo dosáhnout toho, co jsem na celé kampani považoval za nejdůležitější: Podařilo se nám všem občanům této republiky ukázat, že pokud navrhnete zajímavého člověka, je skutečně možné bez velkých finančních darů, bez jakéhokoli politického vlivu, bez profesionálních marketingových společností a bez placených brigádníků tohoto člověka procpat mezi kandidáty. To byla skutečná zkouška občanské společnosti a to je to hlavní, co bychom si z toho všichni měli odnést. Chcete změnu? Jděte do toho, pokud svá slova myslíte vážně, dosáhnete svého. Autentický občanský kandidát Franz dosáhl třetího nejvyššího počtu podpisů, nehledě na to, jak pozdě a jak na koleni celá kampaň začala, nehledě na to, že vlastně až do dne soudného byla mnohými považována jen za recesi či umělecký happening.

A právě v momentě, kdy byly podpisy sesbírány a petiční kampaň se přetvořila v regulérní kampaň volební, začalo ve mně něco hlodat. Už nešlo o to prosadit občanského kandidáta do boje o hrad, šlo o zvolení profesora Vladimíra Franze prezidentem České republiky. Začal jsem si uvědomovat, jak málo mám s tímto člověkem společného. Když prohlédnete přes jeho nekonformní vzhled, zjistíte, že jde o člověka velice konzervativního a velmi elitářského. Předevčírem jsem byl po dlouhé době na punkovém koncertě, a v tomto prostředí jsem se i přesto, že do něj nepatřím, cítil dobře, už kvůli lidem, které jsem tam viděl, už kvůli hudbě. Tohle je prostředí, kterým pan Franz pohrdá. To slovo „tolerantní,“ které na nás křičí ze všech propagačních materiálů o něm ve skutečnosti znamená „tolerantní k lidem všech barev i náboženství, pokud poslouchají pouze evropskou vážnou hudbu, znají veškerou poezii, která u nás za ta staletí vznikla a svůj volný čas tráví v uměleckých galeriích.“ Děkujeme, pane profesore, ale některé z nás opera vážně nezajímá. Někteří z těch, kteří si raději poslechnou elektrifikovaný nářez, jsou dnes doktory, docenty i profesory. Někteří z nich jsou mnohem vzdělanější než vy, pane profesore, a pro náš svět toho také udělali mnohem víc. Kromě toho každý, kdo pana profesora viděl nebo slyšel mluvit vícekrát, mi chtě nechtě musí dát za pravdu, že má asi jen osm metafor, které ve svých odpovědích pravidelně střídá, ať už zní otázka jakkoli. Vyzývám nyní všechny analytické filosofy mezi mými přáteli, aby tyto metafory trochu rozebrali a snad ještě lépe než já pochopí, že myšlenky za nimi skryté, nejsou zdaleka tak hluboké, jak se zdá. Nestojí za nimi nic překavpivého ani žádný výrazný vhled do problematiky, jejich jediným účelem není zjednodušit komplikovanou myšlenku, jak by tomu mělo být, ale naopak velmi jednoduchou myšlenku zaobalit tak, aby zněla chytře a komplikovaně.

Akutní dění má však akutní příčiny, pokud vás manželka při návratu domů praští baseballovou pálkou, není to tím, že jste jí už deset let nepřinesl kytku, je to tím, že v prádle našla tanga vaší sekretářky, jak pravil Doktor House. Pro mě byla zásadní nedávná diskuse na zdi publicisty a humoristy Tomáše Baldýnského, ve které se rozebírala svědectví z let, kdy tehdy ještě doktor Franz působil na skinheadské scéně. Jsou tři, jedno na koncertě na Žofíně, jedno ve vinárně Orlík a jedno v praze na Hradčanské. V plném znění není nijak náročné si je na internetu dohledat, leitmotif však mají všechna stejný. Banda skinheadů, jejíž součástí je i Franz, naprosto nevyprovokovaně a v jasné početní i muskulaturní přesile zaútočí na dívku z důvodů ideologických (dvakrát jde o punkerku, jednou o černošku). Vladimír Franz se útoku samotného neúčastní, pouze vše sleduje z povzdálí a nijak nezasahuje. Zde je třeba se zastavit u jeho tehdejší pozice ve skinheadské scéně. Tehdejší dobu jsem nezažil a vše, co vím, tedy pochází z veřejně dostupných zdrojů dobových i retrospektivních. Osobně nesouhlasím s Petrem Bergmannem (článek Anti-Franz, deník Referendum), že skutečně byl přesvědčeným rasistickým skinheadem. Taky je však bohaprostou lží, že šlo pouze o sociologický průzkum, jak to někdy obhajuje sám Franz. Dobové materiály i některá další svědectví podporují druhou Franzovu verzi a tedy tu, že tehdy jako učitel v učňovském školství s nelibostí sledoval extremizaci subkultur dělnické mládeže a rozhodl se nabídnout alternativu. Tou měla být nikdy nevzniklá Nová česká jednota, která měla hlásat myšlenky původního britského skinheadského hnutí, které bylo zásadně proti drogám, fašismu i rasismu (ranní skinheadi byli často černí). V regulích Nové české jednoty byl však také obsaženo nacionalismus a odpor k přistěhovalcům, ale to je vedlejší. Mezi plány byly i výcvikové tábory, kde by skinheadi objevovali svou sílu a cvičili se v boji. Měli pak působit jako jakási domobrana. Doprovázet večer ženy z práce, hlídat na ulicích, v případě ideálním je také považoval za perfektní kandidáty do prezidentské ochranky. Já tu však nechci kritizovat jeho ideály, snažím se jen ukázat, že není prokazatelné, že by byl tehdy přesvědčeným rasistou, naopak lze dokázat, že do celé subkultury vstoupil s jasným cílem stát se jejich vůdcem. Osobně se nazi skinheadům vyhýbám a neznám se s nimi, myslím si však o nich svoje a mezi tím je i to, že pokud banda vypatlaných dvacetiletých holých hlav dělnické třídy sedává v hospodě a navštěvuje koncerty s o deset let starším doktorem práv nesrovnatelně vyšší inteligence, je to jasným úkazem toho, že k němu chovají velkou úctu a bezmezný respekt. Tak je tomu ostatně i v jiných mládežnických subkulturách.

Vraťme se k trojscéně, se kterou jsem začal. Banda přátel/žáků/přívrženců Vladimíra Franze ponižuje, či přímo fyzicky napadá dívku a Vladimír Franz, člověk, ke kterému chovají úctu a kterému by stačilo říct „Chlapi, serte na to!“ a zároveň člověk, který je v tomto prostředí jen proto, aby usměrnil jejich agresi a dal jim nějaký pevný morální kód, tedy aby právě v této situaci obratně zareagoval, nehnutě přihlíží. O dvacet let později píše, že své působení na této scéně považuje za selhání pedagogické, nikoli morální. O pár dní později píše, že má jasně vytyčenou morální mapu, za jejíž hranice by nikdy nevstoupil. O dvacet let dříve nám dokazuje, že v lepším případě hned několikrát selhal nejen jako učitel ale i jako lidská bytost, v horším případě je nevyprovokované mlácení holek v početní přesile podle jeho morálního kompasu košér. Nazývejme věci jejich pravými jmény, říkává pan Franz. Souhlasím, pan profesor Franz se tehdy zachoval buď jako amorální hajzl, nebo jako bezpáteřník a zbabělec.

Tyto události se již mnohokrát objevily na zdi facebookové stránky VFP a jaké k nim iniciativa a pan Franz poskytují vysvětlení? Žádné. Dokola posloucháme kolovrátek o tom, že pan Franz nikdy nebyl přesvědčený rasista, případně zjistíme, že hned několik svědků, či přímo obětí těchto aktů, si přibarvují realitu, selhává jim paměť, či lžou z osobní pomsty. Je pak na každém, jak se k tomu postaví. Já si myslím, že Martina Overstreet, Petr Bergmann, Amrit Sen, ani jiní svědkové, které najdete na veřejně přístupné zdi pana Baldýnského, nemají žádný důvod lhát, narozdíl od iniciativy. Osobně bych možná vzal pana profesora na milost, kdyby si nasypal popel na hlavu, otevřeně přiznal, že se tehdy zachoval jako srab, a vyjádřil lítost nad svým selháním a soucit s obětmi. Co však nemohu přenést přes srdce je to, že ve všech svých vyjádřeních k té době ze sebe dělá pomalu anděla, že nehledě na tyto události je morálka jedním z jeho hlavních volebních hesel. Nazývejme věci pravými jmény: zbabělost, lež a pokrytectví.

Datum: 14. 12. 2012, Autor: Bořivoj Filip
Přečteno: 403x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 13 čtenářů, celková známka je 3.46.

Zdroj: Pirátské Noviny

Tento článek byl vydán Sobota, Prosinec 15th, 2012 v 15:50 a byl zařazen do rubriky X. Pirátské Noviny Můžete navázat na odpovědi tohoto článku prostřednictvím zdroje RSS 2.0 Můžete zanechat odpověd, nebo vytvořit tzv. trackback z vaší vlastní stránky.