Cory Doctorow: Proč jsem kopirváč
Cory Doctorow, spisovatel sci-fi na plný úvazek, před pár lety napsal zajímavou úvahu, proč je pirátství nezbytné.
1. 2. 2012
Co na nějaké reformě kopírovacího monopolu vůbec záleží? Copak bez toho
můžeme o něco přijít?
Ano, o všechno.
Až do velmi nedávné doby byl kopírovací monopol průmyslovou regulací. Abyste
spadali pod působnost kopírovacího monopolu, museli jste provozovat nějaké
neobvyklé průmyslové zařízení — tiskařský lis, filmovou kameru, lis na
hudební nahrávky. Náklady na takové zařízení byly značné, takže pár tisícovek
navíc za služby zkušeného autorskoprávního právníka byl proti tomu pakatel.
Jen to do provozních nákladů firmy přidalo pár procentních bodů režie.
Když s chráněnou tvorbou přicházely do styku neprůmyslové subjekty (např.
lidé, školy, farnosti, atd.), dělali věci, které s kopírovacím monopolem nijak
nesouvisely: četli knihy, poslouchali hudbu, zpívali kolem klavíru nebo se
chodili dívat na filmy. Mluvili o tom. Zpívali si ve sprše. Převypravovali to
(s obměnami) dětem před spaním. Citovali to. Používali to jako námět pro
vymalování dětského pokoje.
Pak přišlo první dějství kopirvačky: analogové období, kdy se objevily
videorekordéry, kazetová dvojčata, fotokopírky a další primitivní kopírovací
technologie. Najednou bylo možné jen s domácím vybavením provádět věci, které
zasahovaly do oblasti regulované kopírovacím monopolem (kopírování,
vystupování, vystavování, adaptace). Na festivalech se občas v burzovních
koutcích objevovaly mizerně svázané fanouškovské „povídky“,
puberťáci si navzájem předváděli vlastnoručně namixované kazety, mohli jste
zajít k sousedovi s filmem z HBO na VHS kazetě a uspořádat si filmovou
party.
A přitom tohle všechno bylo relativně bezpečné. Přestože tyto činnosti
byly právně pochybné (samozřejmě, velcí držitelé práv je považovali za
atomové bomby v kufříku, přirovnávali videorekordéry k Bostonskému škrtiči a
slibovali, že „domácí nahrávání na kazety zabíjí hudbu“), cena
jejich potírání byla příliš vysoká. Vydavatelé a nahrávací společnosti a
studia nemohli sledovat, co děláte doma a v práci a na party a na festivalech,
ne bez rozsáhlé sítě placených udavačů, jejichž platy by výrazně překročily
jakékoliv finanční ztráty.
Pak přišel Internet a osobní počítače. Tyto dvě technologie představují
smršť, která přenesla obyčejné aktivity obyčejných lidí do říše kopírovacího
monopolu: každá domácnost má nástroje k páchání hromadného porušování monopolu
(osobní počítač) a toto porušování probíhá přes veřejný kanál (Internet),
který lze levně monitorovat, což umožňuje proti obyčejným lidem levně
zasahovat po tisících.
Ba co víc, Internetový provoz je mnohem náchylnější k prohřeškům proti
kopírovacímu monopolu než jeho offline obdoby. To protože každá transakce na
Internetu vytváří kopie. Internet je systém na efektivní kopírování mezi
počítači. Zatímco rozhovor ve vaší kuchyni vytváří jen deformace vzduchu
zvukem, stejný rozhovor na síti vytváří tisíce kopií. Při každém stisknutí
klávesy je informace o stisku několikrát zkopírována uvnitř vašeho počítače,
pak do modemu, pak do celé řady routerů, dále (často) na server, který může
vytvořit stovky jak dočasných, tak trvalých kopií, a pak druhé straně
rozhovoru, kde mohou vzniknout další tucty kopií.
Kopírovací zákon považuje kopírování za vzácnou a výjimečnou událost. Na
Internetu je kopírování automatické, hromadné, okamžité, neustálé a zadarmo.
Přilepte si na dveře kanceláře jeden vytištěný díl Dilberta a kopírovací
monopol tím neporušíte. Vyfoťte pak dveře svojí kanceláře a fotku nahrajte na
svůj web, aby si ji mohli prohlížet ti samí kolegové, a porušili jste
kopírovací monopol, a protože kopírovací zákon považuje kopírování za tak
vzácnou činnost, stanovuje za to tresty v řádu stovek tisíc dolarů za každý
prohřešek.
Pro všechny ty věci, které děláme s tvorbou — všechno to diskutování,
převypravování, zpívání, herectví, kreslení a přemýšlení — máme název:
říkáme tomu kultura.
Kultura existuje dlouho. Déle než kopírovací monopol.
Existence kultury je důvod, proč kopírovací monopol má hodnotu.
Fakt, že máme neukojitelnou touhu po písních na společné zpívání, po příbězích
ke společnému prožívání, po umění k prohlížení a přidávání do našeho vizuálního
slovníku, je důvodem, proč lidé za tyto věci platí peníze.
Řeknu to ještě jinak: příčinou existence kopírovacího monopolu je fakt, že
kultura vytváří trh pro tvorbu. Kdyby pro tvorbu neexistoval žádný trh,
kopírovací monopol by postrádal smysl.
Nevládne obsah: vládne kultura. Na filmy se chodíme dívat, abychom měli o
čem mluvit. Kdybych vás poslal na pustý ostrov a dal vám na výběr mezi vaší
kolekcí hudby a vašimi přáteli, jen sociopat by si vybral hudbu.
Kulturní imperativ je šíření informací: kultura jsou sdílené
informace. Čtenáři sci-fi tohle znají: ten maník naproti vám v metru s
křiklavě barevnou sci-fi knížkou v ruce je člen vaší skupiny. Skoro určitě
jste oba četli pár stejných knih, máte pár společných kulturních podkladů, pár
témat k hovoru.
Když uslyšíte píseň, která se vám líbí, zahrajete ji lidem svého kmene.
Když si přečtete knihu, kterou zbožňujete, strčíte ji do rukou svým přátelům a
pobídnete je, aby si ji také přečetli. Když shlédnete skvělý pořad, přitáhnete
své přátele k obrazovce, aby se dívali také — nebo najdete lidi, kteří
už ho viděli, a dáte se s nimi do řeči.
Tedy každý člověk oslovený tvorbou cítí potřebu ji sdílet. A protože na
Internetu je „sdílení“ to samé co „kopírování“,
dostáváte se tím přímo do hledáčku kopírovacího monopolu. Všichni kopírují.
Dan Glickman, bývalý kongresman a současný1
šéf Motion Picture Association of America (největší maximalista kopírovacího
monopolu, jakého můžete potkat), se přiznal ke zkopírování dokumentu Kirbyho
Dicka This Film is Not Yet Rated (drtivá kritika klasifikačního
systému MPAA), ale omlouval to tím, že kopie byla „v [jeho]
trezoru“. Předstírat, že vy nekopírujete, znamená předvádět stejné
pokřivené pokrytectví jako Viktoriáni, kteří přísahali, že nikdy v životě
nemasturbovali. Všichni věděli, že sami lžou, a spousta z nás ví, že i všichni
ostatní lžou.
Jenže problém kopírovacího monopolu je, že většina kopírovačů se ke
kopírování otevřeně přizná. Většina amerických uživatelů Internetu se účastní
nelegálního sdílení. Kdyby se zítra povedlo sdílení zarazit, předávali by si
ty samé soubory — a ještě mnohem víc — vyměňováním pevných disků,
flash disků a paměťových karet (a kolovalo by tak víc dat, byť pomaleji).
Kopírovači buď vědí, že porušují zákony, a je jim to jedno, nebo nevěří, že
by zákon něco takového vůbec mohl postihovat, a myslí si, že trestné jsou jen
mnohem závažnější případy, například prodej pirátských DVD na ulici. Ve
skutečnosti kopírovací zákon trestá prodej DVD mnohem menší sazbou než
bezplatné sdílení těch samých filmů po Internetu, a při nákupu takových DVD
riskujete mnohem méně (díky mnohem vyšším nákladům na dopadení lidí
operujících ve skutečném světě) než při online stahování2.
Navíc kopírovači pilně budují promyšlený étos co se smí a nesmí sdílet, s
kým a za jakých podmínek. Stávají se členy privátních sdílecích skupin,
dohadují se mezi sebou o pravidlech a slovy i činy vytvářejí přehršel
metazákonů, které odrážejí jejich kulturní chápání toho, co by měli dělat.
Smutné je, že tyto metazákony nemají vůbec nic společného s platným
kopírovacím zákonem. Ať je dodržujete sebepečlivěji, pořád nejspíš porušujete
zákon — takže když například děláte anime hudební videa (videa s
populární hudbou vytvořená jako důmyslný sestřih klipů z anime filmů —
vygooglujte si „amv“ pro příklady), můžete dodržovat veškerá
pravidla své skupiny, že je nesmíte pouštět lidem z venku a že smíte používat
jen určité zdroje hudby a videa, ale pořád pokaždé, když usednete ke
klávesnici, pácháte porušení kopírovacího monopolu za miliony
dolarů.
Není tedy moc překvapivé, že metazákony a kopírovací zákon existují v úplně
jiných světech. Vždyť přece kopírovací zákon reguluje co mezi sebou dělají
obří firmy. Metazákony regulují co spolu dělají jednotlivci v kulturním
prostředí. Co je tak překvapivého na tom, že mezi těmito sadami pravidel je
tak propastný rozdíl?
Je dost dobře možné, že mezi kopírovači a držiteli kopírovacího monopolu by
se dalo dosáhnout smíru: sady pravidel, pod kterou bude spadat pouze
„kultura“ a ne „průmysl“. Jenže kopírovači usednou k
vyjednávacímu stolu jen když se přestane prosazovat, že veškeré neschválené
kopírování je krádež a zločin a špatné. Když to slyší lidé, kteří vědí, že
kopírování je jednoduché, dobré a prospěšné, myslí si, že buď plácáte
nesmysly, nebo mluvíte o někom jiném.
Protože kdyby zítra bylo na Internetu vymýceno kopírování, byl by to
zároveň konec kultury na Internetu. YouTube by bez své studnice monopol
porušujících videí zmizel; LiveJournal by bez všech těch zajímavých malých
uživatelských ikonek a fascinujících pastebomb z knih, novinových článků a
blogů vypadal mrtvě; Flickr by bez všech těch fotek předmětů, děl a scenérií
chráněných kopírovacím monopolem, ochrannou známkou nebo čímkoliv jiným uschl
a rozfoukal by ho vítr.
Takové diskuze jsou důvodem, proč chceme věci, o kterých diskutujeme.
Fanfikci píší milovníci knih. Autoři videí na YouTube vás chtějí přimět
sledovat pořady, ze kterých je video sestříhané, a diskutovat o nich. Ikonky
na LiveJournalu dávají najevo blízký vztah k určité tvorbě.
Jestli kultura prohraje válku o kopírovací monopol, smysl kopírovacího
monopolu zemře s ní.
Poznámky:
1) Článek byl napsán v roce 2008. Dan Glickman z vedení
MPAA odstoupil v dubnu 2010.
2) Dle rozsudku Nejvyššího soudu je stahování
audiovizuálních děl pro osobní potřebu v ČR legální, protože spadá pod výjimku
v § 30 kopírovacího zákona (121/2000 Sb.); software se tato výjimka netýká. V
některých zemích je trestné i stahování audiovizuálních děl.
Původní zdroj: Cory Doctorow Why I Copyfight.
Datum: 1. 2. 2012, Autor: překlad Martin Doucha
Přečteno: 168x
Zobrazit článek pro tisk 
Doposud hodnotilo 3 čtenářů, celková známka je 1.
Komentáře k článku
Zdroj: Pirátské Noviny
Loading ...
Příspěvky (RSS)