GreyLinkDC++

CRYPTOPARTY: Šifrování coby virál

Jste už unaveni věčnou snahou úřadů či bezpečnostních agentur sledovat vaši komunikaci? Nechcete po sobě na Internetu zanechávat stopy? Chcete obejít cenzuru internetového obsahu, která na vás byla uvalena, plošně či selektivně? Anebo jste jen na dovolené v některé přísně nábožensky založené zemi, ale přesto byste se rádi podívali na nějaké lechtivé video? Pokud ano, jeden z nejnovějších digitálních fenoménů s názvem CryptoParty se může stát vaším užitečným průvodcem.

6. 11. 2012

Co se vlastně za tím kryptickým pojmenováním CryptoParty
skrývá? Uvést pouze,
že se jedná o skupiny lidí zajímající se o šifrování a principy jeho
fungování by bylo příliš vágní, přestože pravdivé. Tato obecná definice,
která na první pohled příliš nezaujme, v sobě však skrývá koření
úspěchu všech rozšířených internetových virálů – je nápaditá a přesto
jednoduchá, přitom neomezuje příjemce sdělení v tom, jak má sdělení
pochopit.

CryptoParty vznikla v srpnu letošního roku v návaznosti
na konverzaci známého internetového aktivisty z Austrálie (vystupujícím
pod přezdívkou Asher Wolf) s počítačovými experty. Předmětem hovoru
bylo právě šifrování a možnosti jeho využití v komunikaci nebo při
přenosu a sdílení souborů. Obavy o soukromá data jsou v dnešní době
rozhodně na místě – třeba právě Austrálie je jednou ze zemí, které
jednají o přístupu ke státům Trans-Pacifického Partnerství
(zkráceně TPP, jehož země se
mimo jiné zavazují k tvrdému vymáhání kopírovacího monopolu, jednání
navíc opět probíhají za zavřenými dveřmi pod taktovkou Spojených států
bez možnosti širší odborné debaty, což si v Austrálii i dalších zemích
vyjednávajících o podepsání dohody o vstupu do TPP vysloužilo protesty v
ulicích). Když se Asher Wolf se svými známými bavil o možnostech boje
proti podobným opatřením, logickou úvahou bylo skrytí osobních dat před
zvídavým pohledem úřadů, bezpečnostních agentur anebo jen zvědavých
stalkerů. A napadlo ho to samé, co už nejednoho internetového uživatele
před ním – naučit další lidi chránit si svá data a obcházet cenzuru
Internetu. Když totiž bude každý uživatel schopen cenzuru obejít,
nezbude jejím zastáncům už žádný argument pro její prosazování.

Z
této prosté myšlenky vznikla idea CryptoParty jako skupiny lidí, kteří
společně pronikají do tajů kryptografie, učí sami sebe i ostatní práci s
nástroji a programy, které mají člověku na Síti zajistit soukromí.
Nápad, který se na počátku nezdál nikterak originálním – návodů, jak se
naučit šifrovat, je na Internetu plno -, se však záhy stal základem pro
nové hnutí, dnes již pomalu subkulturu, která se připojila ke svým
podstatně známějším sourozencům, jakými jsou například Anonymous, Telecomix nebo La Quadrature du Net
. Samoorganizační aspekt
CryptoParty výrazně napomohl jejímu rozšíření – každý se může do
CryptoParty přidat, každý si může založit vlastní, je možné scházet se
virtuálně i fyzicky, neexistuje centrální autorita a nehrozí ani riziko
osobních konfliktů či problémů s úřady, protože to jediné, čemu
CryptoParty uživatele učí, jsou základy šifrování. Jak své nabyté
poznatky uživatel využije, je už pouze na něm. Rychlost, s jakou se
CryptoParty začaly formovat na všech možných místech po celé planetě
(nejprve pochopitelně v Austrálii, Spojených státech a Spojeném
království, posléze v Německu, Nizozemí, ale i v Chile či na Hawaii, k
dnešnímu datu se dá už bez obalu hovořit o celosvětovém trendu v
kyberprostoru), dokazuje, že lidem na soukromí záleží. Že neplatí to
často prohlašované “Pokud nemáte co skrývat, nemusí vám sledování
vadit.” Lidem holt šmírování vadí a čím více se budou vlády snažit jim
ho vnutit, tím tvrdší a vynalézavější odpor budou zažívat při jeho
zavádění.

Piráti se o bezpečnost uživatele na Síti rovněž
dlouhodobě zajímají, proto se rozhodli šablony CryptoParty využít a pro
případné zájemce připravit tematickou přednášku, jejíž součástí mají být
i praktické ukázky. Konat se má 13.11.2012 v Cross Clubu v Praze.
Více informací na:
http://www.facebook.com/events/367595316667721/

Datum: 6. 11. 2012, Autor: Adam Skořepa
Přečteno: 416x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 4 čtenářů, celková známka je 1.5.

Zdroj: Pirátské Noviny

CRYPTOPARTY: Šifrování coby virál

6. 11. 2012 | Internet | 3
Jste už unaveni věčnou snahou úřadů či bezpečnostních agentur sledovat vaši komunikaci? Nechcete po sobě na Internetu zanechávat stopy? Chcete obejít cenzuru internetového obsahu, která na vás byla uvalena, plošně či selektivně? Anebo jste jen na dovolené v některé přísně nábožensky založené zemi, ale přesto byste se rádi podívali na nějaké lechtivé video? Pokud ano, jeden z nejnovějších digitálních fenoménů s názvem CryptoParty se může stát vaším užitečným průvodcem.

Zobrazit celý článek ►

Zdroj: Pirátské Noviny

Čtyřmi jednoduchými kroky k záchraně Eura bez odpovědnosti

Eura je možné dočasně zachránit – čtyřmi jednoduchými činy. Nemusí o tom být ani rozhodnuto na politické úrovni; všechny tyto kroky může
přímo podniknout exekutivní moc EU a její úřady bez zapojení zodpovědných politiků.

5. 11. 2012

Při zavádění Eura protestovaly Spojené státy hlasitě proti
existenci 500eurové bankovky, neboť usnadňovala přesun hotovosti
vysoké hodnoty ve fyzické podobě za nezákonnými účely. Na této úrovni
však již není otázkou nezákonná činnost jako taková, ale ekonomická
nadřazenost, kterou použití měny přináší. Pro zprofanované „obyčejné
lidi“ zákon platit nepřestává. Co je však ještě legální či už
nelegální obchod, může být změněno pouhým škrtem pera ‒ tak co je
skutečně důležité? Nekonečná geopolitická hra o
nadřazenost.

Nejvíce vlastně záleželo na tom, že pětiseteurová bankovka
způsobila, že kufřík plný eur mohl přenést mnohem větší hodnotu, než
aktovky naplněné dolary (stodolarovkami).

Z tohoto důvodu měla 500eurová bankovka potenciál nahradit americký
dolar jako oblíbenou měnu na dvou největších světových trzích – se
zbraněmi a drogami. (Ropa je až třetí.) Nestalo se tak, ale kdyby ano,
silně by to nakoplo slabé euro na úkor selhávajícího amerického
dolaru. Neznamenalo by to záchranu od strukturálních problémů, ale
oddálilo by to nutnost jejich řešení a dalo prostor k oddechu a k
řešení těchto skutečných problémů.

Takže, čtyři úkoly:

1. Vydat 1000eurovou bankovku.

Vydání 1000eurovky znamená, že napěchovaný kufřík s eury bude mít
hodnotu asi 15x více než obdobný kufřík naplněný americkými
dolary.

Jestliže 500eurovka nedosáhla toho, čeho se USA bály (a proti čemu
protestovaly), tedy vytlačení dolaru eurem na nelegálních trzích, pak
to možná 1000eurovka dokáže. Ale ještě jsme neskončili:

2. Vydat 2000eurovou bankovku.

Euro je složeno z hodnot 1, 2, a 5 na každém řádu. Takže, abychom
zůstali v souladu s touto logikou, měli bychom vydat také 2000eurovku.
Samozřejmě jako vedlejší efekt se tento návrh stává dvakrát tak
hodnotným.

Asi už tušíte, co bude třetím krokem:

3. Vydat 5000eurovou bankovku.

Takže poslední nová bankovka bude, zcela očividně, 5000eurovka.

Je velmi důležité si uvědomit, že vydání těchto nových bankovek by
neznamenalo tisknutí většího množství peněz jako takových, podobně
jako to již v minulosti chybně učinilo mnoho zemí, když je dostihlo
jejich zadlužení. Umožnilo by to pouze kompaktnější fyzický
přenos hodnoty, pokud by dotyčný tuto měnu použil.

Konkrétněji to poskytuje 50násobnou výhodu oproti americkému dolaru
na světových trzích, již zmíněných dvou největších, které tvoří asi 10
% světového obchodu, nebo-li sedm bilionů eur ročně.

4. Ignorovat nadále pakt stability.

Eurozóna má hranici rozpočtového schodku známou jako pakt
stability, který říká,
že žádná země nesmí mít rozpočtový schodek nad 3 %, nebo dluh nad 60 %
HDP. (Pro srovnání, USA má roční schodek asi 50 %.)

Pokud máte vyhlídku, že nějaký externí účastník koupí sedm bilionů
vaší měny, budete potřebovat schodek podobné velikosti, abyste byli
schopni absorbovat takový nákup vaší měny. Pakt stability toto
jednoduše nepovoluje (a je to jedna z hlavních překážek nahrazení
dolaru eurem jako světové rezervní měny). Zatímco vydání nové bankovky
jako takové neznamená navýšení deficitu, umožnění vyššího nákupu
vlastní měny jej má za následek, protože musíte mít měnu na
prodej.

Nicméně většina
členských států pakt stability očividně porušuje již nyní,
tudíž by to nemělo být příliš velkou administrativní zátěží.

Mohli byste poznamenat, že, abychom přežili zhroucení ekonomiky, je
třeba se ujistit, že nejsme nejslabší ekonomika. Je to něco jako být
zebra ve stádu prchajícím před lvy: nemusíte být nejrychlejší zebra
nebo ani průměrná zebra – stačí nebýt ta úplně nejpomalejší.

Umožníte-li nelegálním trhům nakoupit sedm bilionů eur namísto
dolaru, jejich finanční transakce se stanou 50x efektivnější.
Samozřejmě, současně se objeví odpovídajících sedm bilionů eur v
dolarech k prodeji na měnových trzích. To je něco, čemu se dokonce i
Čína až nábožensky snažila vyhnout (upřednostňuje obchodování svých
dolarů za továrny a doly v zahraničí, spíše než prodej na trhu, aby se
tak zbavila toxických aktiv v dolarech). Výsledky by mohly být…
zajímavé, když vidíme, že USA jsou již nyní závislé na nalezení
věřitelů pro svých 1,5 bilionu dolarů schodku ročně. Pokud je
nenajdou, nebude mít federální správa na zaplacení vlastních účtů.

Nakonec je třeba poznamenat, že nejsem obhájcem tohoto řešení.
Pouze jej ukazuji jako něco, co lze udělat – z hlediska možného
šachového pohybu na geopolitické šachovnici, pokud se vám to líbí.
Řešení, jehož zastáncem bych byl mnohem raději, by mělo být mnohem
rozsáhlejší a zahrnovalo by ošklivosti, jako je transparentnost
a odpovědnost pro politiky a úřady. Avšak, kdybychom tyto věci
již měli, nebylo by tady asi v první řadě ani Euro.

Ale především, mnoho lidí si myslí, že stejná pravidla platí pro
hospodářské vůdce jako pro všechny ostatní. Tento článek je příkladem
myšlení, které se děje v geopolitické hře – je to úplně jiný soubor
pravidel.

Mám-li být upřímný, i jen vydání nových bankovek a další ignorování
paktu stability by bylo pravděpodobně lepší, než vyplácat megatuny
finančních prostředků na nouzové měnové fondy pro ztroskotané
ekonomiky – asi stejně, jako je lepší nebít se do hlavy nejbližším
kladivem.

Autorem článku
je Rick
Falkvinge.

Datum: 5. 11. 2012, Autor: Překlad: Petr Kopač
Přečteno: 255x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 5 čtenářů, celková známka je 3.4.

Zdroj: Pirátské Noviny

Jak opět nalézt důvěru v demokracii?

Rok 2012 se stal pro české Piráty (ale nejen pro ně, porážku ACTA nadšeně slavili lidé po celém světě, protože to bylo jedno ze vzácných vítězství občanské společnosti nad zájmy nadnárodních společností) rokem velmi úspěšným. Přesto by nebylo dobré ustrnout v nečinnosti a poplácávat se po ramenou na základě těch několika úspěchů, které Piráti v tomto roce zaznamenali. Je na čase, aby Piráti ukázali, že důvěra v ně vložená nebude promarněna. Před Piráty stojí nelehký úkol – obnovit občanskou důvěru v politiku a v demokratický systém vůbec.

30. 10. 2012
Dodržování programových zásad a slibů daných voličům by měly být v
demokratické společnosti standardem, i tak jsme ale od Sametové revoluce
svědky (častokrát v přímém přenosu z veřejnoprávní televize, která
stejně jako před rokem 89 dnes funguje jen jako hlásná trouba současného
režimu) toho, že to, co čestně a rozumně uvažující člověk považuje za
morální standard, je v politice přinejlepším volitelným doplňkem. A
protože celá společnost cítí obavy a vztek, mnoho lidí přestává
demokracii důvěřovat a uchyluje se k izolaci a názorové i hodnotové
rezignovanosti, která pomine pouze v občasných záchvatech rozčilenosti a
nadávání na současný politický systém nebo na konkrétní osoby, u
kterých se občan domnívá, že jsou zodpovědny za jeho osobní neštěstí.
Rozzlobenost ale nepřináší nic hodnotného a po pár odplivnutí si nad
stavem politické a ekonomické situace se lidé vrácí ke svým zaběhnutým
životním stereotypům – vždyť to stejně nemá cenu, že?

Takový
postoj je ovšem naprosto špatný. Politika a politická reprezentace je
mizerná a podává mizerné výsledky – proč ale? Není to náhodou kvůli
tomu, že lidé se o politiku mizerně zajímají? Že jsou povrchní a se vším
rychle hotoví, přesto se drtivá většina z nich nikdy nerozhoupe k tomu
něco, co by ke zlepšení poměrů napomohlo, podniknout? To je právě jeden
ze zásadních rozdílů mezi Piráty a všemi ostatními politickými stranami v
České republice. Piráti chtějí občana vtáhnout do politického života,
chtějí, aby se zajímal o své okolí, republiková témata i celoevropské a
celosvětové události. Nepožadují od lidí slepou důvěru a poskytnutí
hlasu, Piráti se snaží své příznivce – ale i odpůrce – zapojit, propojit
a inspirovat. Piráti si nepřejí, aby občané byli poslušnými konzumenty,
Piráti chtějí občany transformovat v pochybující participanty. A s tím
pochopitelně souvisí i nejsilnější téma Pirátů – boj o nezávislost
kyberprostoru.

Odpůrci a zlí jazykové sice stále tvrdí, že Piráti
jsou nedospělou stranou jediného tématu, Piráti jsou stále označováni
za “zloděje”, “buřiče” a (dle ministra financí Kalouska) “kokoty”. Tyto
snahy o diskreditaci pramení jednak z nepochopení či naprosté neznalosti
programových tezí a organizační struktury Pirátů, jednak z čiré zloby
určitých skupin, které jen těžce a hořce snášejí existenci a fungování
svobodného toku informací po Internetu. Vždyť přeci ten, kdo kontroluje
informace, má moc. A v tom je právě ten vtip, z toho důvodu je téma
Internet pro Piráty tak podstatné – Piráti chtějí, aby díky informacím,
které jsou prostřednictvím Internetu nejsnadněji šiřitelné, měli
obyčejní lidé moc se správně rozhodnout. Demokracie může fungovat pouze v
tom případě, že data, která voliče mohou zajímat, jsou vždy přístupná a
transparentně evidovaná. Digitální věk se tak může stát buď obdobím
renesance politické kultury a občanské angažovanosti (a to nejen u nás v
České republice), anebo další z epoch kontroly a fízlování.

Je
pochopitelné, že mocenský aparát (lhostejno jestli v Sýrii, Malajsii,
Španělsku, Spojených státech nebo u nás) chce mít internetový obsah pod
kontrolou. Internet nám totiž umožňuje rychlou komunikaci a organizaci,
řada občanských iniciativ, fondů či jiných projektů určených k hlubšímu
zainteresování občana do společenských problematik může díky Internetu
snadněji provozovat svou činnost a sdílet s veřejností své výsledky.
Podstatnou úlohu Internetu pro aktivisty a dnešní underground netřeba
rozsáhle popisovat. Piráti chtějí tento model, tuto podobu Internetu
zachovat, jsou přesvědčeni, že právě tato možnost se projevit, spojit se
s obdobně smýšlejícími lidmi a společně se postavit ať už proti
konkrétnímu návrhu zákona, korupčnímu jednání či čemukoliv jinému, co
občan může považovat za narušení jeho osobních svobod, dodá lidem zájem
se na politickém dění podílet.

Velká spousta občanů České
republiky dnes už prohlédla přetvářku stálic české politiky, vesměs už
víme, že Miroslav Kalousek je bezskrupulózní ničema, Bohuslav Sobotka
beznadějný populista a Petr Nečas dělá skutečně čest svému jménu. Je
ovšem potřeba o těchto věcech nejen vědět a mluvit, je nutné si je
pamatovat a politikům dát najevo svou nevoli. Pokud volič nevěří straně,
která na základě nedokonalého pravo-levého dělení počítá s tím, že bude
zvolena díky myšlenkovým pochodům, které lidem vetřela do hlav
vytrvalou mediální masáží z mnoha stran, a přesto podle tohoto klíče
volí, můžeme se v příštích (možná předčasných) volbách dočkat opravdu
nemilého výsledku. Snadno se totiž může stát, že do poslaneckých lavic
zasednou jen poslanci za TOP09, ODS, ČSSD a KSČM. A něco takového
představuje vážné (a naneštěstí i nebezpečně reálné) riziko pro
demokratickou soutěž v naší zemi.

Přes to všechno je potřeba si
zachovat naději, optimismus a konstruktivní přístup v rámci
demokratických procesů. V okamžiku, kdy se defétisticky vzdáme (ne my
jako Piráti, nýbrž my jako Češi) příležitostí participovat se na moci
formou cíleného občanského nátlaku, akceptujeme tak bezděky jakýkoliv
diktát, ať už vnitrostátní či celoevropský, který je nám (zpravidla
velmi tajnosnubně a bez šancí se k němu vyjádřit, viz dohoda ACTA nebo
projekt INDECT, z dob dávnějších třeba proslulý Mnichovský diktát)
podsunut. Nenechme demokracii uhnít a zaniknout, pak by nám totiž
nezbývalo nic jiného, než poslouchat prasata z toho mafiánského a
pseudofeudálního chlívu, která na sebe v tomto státě již dokázala
strhnout vpravdě rozsáhlé pravomoce.

Datum: 30. 10. 2012, Autor: Adam Skořepa
Přečteno: 91x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 1 čtenářů, celková známka je 1.

Zdroj: Pirátské Noviny

Je načase zrušit volební klauzuli!

K tomu, aby politické hnutí nebo strana ve volbách získalo zastoupení v zastupitelském sboru, musí překročit pětiprocentní hranici, tzv. volební klauzuli (nesprávně kvórum). Tato klauzule chrání zavedené strany a brání malým stranám bez vlivných sponzorů, prostoru v médiích a kmotrů v pozadí, které nemají desítky milionů na kampaně, aby jim mohly konkurovat. A to i v době, kdy je již nespokojenost s parlamentními stranami tak velká, že voliči jsou ochotni riskovat, že jejich hlas nebude vyslyšen. V nedávných krajských volbách vítězná strana získala o pouhé procento více, než kolik hlasů propadlo vinou této nespravedlivé podmínky.

30. 10. 2012

V České republice musí podle volebních zákonů strana či hnutí k zisku
mandátu ve volbách překonat hranici 5 %, přestože by jí podle poměrného
systému zpravidla mělo stačit méně – ve volbách do Poslanecké Sněmovny
zhruba 0,5 %, do krajských zastupitelstev přibližně 1,5 (v krajích s 65
zastupiteli) až 2,2 % (při 45 zastupitelích). Každý sám ať si zváží, zda
to v případě voleb do Poslanecké Sněmovny dokonce neodporuje Ústavě, v
jejímž článku 18 se píše „Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným
hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení.“

Bez
ohledu na ústavnost to považuji za nespravedlivé. V nedávných krajských
volbách propadlo 22,41 % platných hlasů (591 tis.), tedy jen o procento
méně, než získala vítězná ČSSD – v Ústeckém kraji propadlo dokonce
28,73 % platných hlasů. Nemluvě o 120 tisících bojkotujících voličů a
63% oprávněných, kteří vůbec volit nešli, protože jsou tak znechuceni,
že v tom nevidí smysl nebo si nedokázali vybrat. Ve sněmovních volbách
2010 takto propadlo 18,83% platných hlasů (985 tis. aktivních voličů). A
co hůř, reprezentaci těchto voličů, stejně jako těch, kdo vhodili
prázdnou obálku nebo volit nešli, si rozdělí strany, proti kterým jsme
volili!

Za první republiky volební klauzule neexistovala, v
Národním shromáždění bylo kolem 15 stran (příčinou této roztříštěnosti
bylo i národnostní složení Československa), přesto demokracie mohla
fungovat. Zastánci většinových volebních systémů je obhajují snazším
sestavováním vlády, což je i jeden z argumentů pro existenci
pětiprocentního prahu. To však zajišťuje silnou pozici zpravidla dvěma
největším stranám, které se střídají u moci a jen v případě relativního
neúspěchu obou stran, např. v důsledku skandálů, jsou nuceny vytvořit
vládu s dalšími malými stranami. Poměrný systém vytváří tlak na
zvyšování politické kultury a vyžaduje vyšší míru konsensuálního
rozhodování, namísto silového, a tak umožňuje reprezentaci různých
názorových proudů. Řešením je například menšinová vláda nejbližších
stran a vytváření ad hoc koalic při schvalování jednotlivých zákonů –
vláda a opozice jsou tak nuceny spolu komunikovat, vyjednávat a hledat
kompromis, který je veřejném zájmu.

Dalším a možná nejčastějším
argumentem pro hranici 5% jsou extremistické strany. Uzavírací klauzule
nebrání ve vstupu do Parlamentu (prý) extremistické KSČM a bude-li
pokračovat současný styl vládnutí, nezabrání ani jejímu vítězství (jako v
těchto volbách v Ústeckém kraji, kde mimochodem obdržela 2,22 % i
stalinistická KSČ) ani, stejně jako v Řecku, vstupu např. neonacistů (7 %
hlasů při 3 % klauzuli – v Ústeckém kraji nyní 4,39 %). Fašismus v
Itálii, nacismus v Německu i stalinismus v Československu se k moci
dostaly demokraticky, díky vítězství ve volbách – a jediné, co může
zabránit opakování této historie je zodpovědné vládnutí demokratických
stran. Klauzule ovšem našim „demokratickým stranám“ usnadňuje ignorovat
palčivé problémy ve společnosti a přehlížet nárust podpory násilných
řešení. Přitom například v Nizozemsku se extrémistů neobávají, přestože k
získání mandátu stačí zhruba 0,65 %.

Překážkou pro malé strany v parlamentních volbách (stejně jako v pražských komunálních) je rozdělení na krajské volební obvody, to však lze řešit několika způsoby, uvádím:
sloučení do jediného obvodu (jako na Slovensku)
dodatečným
přidělením mandátů, například z celostátní kandidátní listiny tak, aby
bylo dosaženo poměrného zastoupení v rámci celé republiky
To ale ať
je věcí obdorné i veřejné debaty. V krajských volbách zase ztěžuje zisk
prvního mandátu fakt, že první dělitel je určen jako odmocnina ze 2
(1,42) namísto 1, osobně však nepovažuji za nutné toto měnit. Ke zvážení
je i zda vůbec zachovat rozdělování mandátů D’Hondtovou metodou nebo se přiklonit k jinému způsobu. (Na pirátském fóru se toto diskutuje zde)

Nejsem
příznivcem snižování počtu zastupitelů (11 lidí zkorumpujete snáze, než
101), ani zrušení Senátu – považuji ho za smysluplný jak jiným způsobem
volby senátorů (může tak a je jen chybou občanů, že se to děje jen
vyjímečně, uspět nezávislý kandidát), tak jako pojistku proti špatným
zákonům předkládaným vládní většinou – naopak jsem pro posílení jeho
pravomocí. Alespoň dokud nebudou uzákoněny zákonodárná iniciativa,
obecné referendum, lidové veto a odvolatelnost politiků. Jsem
přesvědčený, že živit těch pár politiků, které si do parlamentu zvolíme,
nená zas tak velká cena a dvoukomorový systém je pojistkou demokracie.
Nepodaří-li se však zrušit toto nespravedlivé omezení, pak ani já
nevidím důvod, proč by poměrným systémem volené zastupitelské sbory měly
mít více než 20 členů!

TATO KLAUZULE NECHRÁNÍ NÁS A UŽ VŮBEC
NECHRÁNÍ DEMOKRACII. CHRÁNÍ POUZE VELKÉ STRANY. Nečekejme, zda snad
média zahájí požadovanou veřejnou debatu. Začněme s ní my, občané,
přimějme novináře a politiky zabývat se jí! Usnadnění kroužkování nebo
přímá volba prezidenta jsou jen malé ústupky – přesto by k nim
parlamentní strany nesvolily, nemusely-li by. My, občané, musíme najít
shodu. Sdílejte a šiřte informaci, pište k tématu, napište/setkejte se
se svým zastupitelem, uspořádejte demonstraci nebo happenning, konejte
podle vlastního uvážení a chuti. Politikům pak nezbude, než se podřídit.

Tab. 1:
Rozdělení mandátů podle výsledků v posledních krajských volbách D’Hondtovou metodou
a) podle současného zákona
b) v případě zrušení klauzule
c) v případě zrušení klauzule a změny prvního dělitele z 1,42 na 1

Obrázek kliknutím zvětšíte

Tab. 2:
Rozdělení mandátů podle výsledků v posledních sněmovních volbách D’Hondtovou metodou
a) podle současného zákona
b) v případě zrušení krajských volebních obvodů
c) v případě uplatňování klauzule jen při rozdělování mandátů v krajských volebních obvodech
d) v případě zrušení klauzule a zachování krajských volebních obvodů
e) v případě zrušení volební klauzule a poměrného systému v rámci celé republiky.

Obrázek kliknutím zvětšíte

Pár dodatečných informací k tabulce 2: Zisk mandátů v krajských volebních obvodech a) podle současného zákona,
c) Ústecký kraj – SPOZ (1); Vysočina – KDU-ČSL (1); Jihomoravský kraj – KDU-ČSL (2); Zlínský kraj – KDU-ČSL (1) , SPOZ (1);
d)
Praha – SZ (1); Středočeský kraj – SPOZ (1), Suverenita (1); Ústecký
kraj – SPOZ (1); Vysočina – KDU-ČSL (1); Jihomoravský kraj – KDU-ČSL
(2), SPOZ (1); Zlínský kraj – KDU-ČSL (1) , SPOZ (1); Moravskoslezský
kraj – KDU-ČSL (1), SPOZ (1), Suverenita (1)
Zajímavé je například, že (zejména asi vinou vyřazení KDU-ČSL) na Moravě propadlo o několik procent více hlasů, než v Čechách.
Data jsou čerpána z volby.cz. Výpočty můžete zkontrolovat zde (případné chyby prosím hlašte). O D’Hondtově metodě, která se používá k přepočtu mandátů v ČR.

Datum: 30. 10. 2012, Autor: Ivo Vlasatý
Přečteno: 153x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 2 čtenářů, celková známka je 2.

Zdroj: Pirátské Noviny

29. 10. 2012, 15:48

Zdroj: Pirátské Noviny

29. 10. 2012, 15:48

Zdroj: Pirátské Noviny