GreyLinkDC++

Rozloučení s lokálkami Pardubického kraje

Řízená systematická a dlouhodobá likvidace a rozkrádání veřejného sektoru nejen v naší zemi pokračuje neztenčenou silou a v současnosti nabírá na síle vlivem ekonomické krize a politické reprezentace, která je u moci. Těmto snahám nahrává všeobecný marasmus a nezájem většiny populace o cokoliv, co není možno naložit do auta a odvézt si domů, a člověk se marně ptá, jestli je toto důsledkem nebo příčinou výše uvedeného stavu věcí. Mimo snahy zničit důchodový systém, zatížit dluhem mladé lidi ještě před začátkem jejich kariéry a kastovat populaci hned od narození je vystavena zničujícím snahám i železnice a to nejprve s důrazem na lokální tratě, aby se později i zbytek mohl hroutit jako domeček z karet.

5. 1. 2012

Holicko

Můj „výlet“ začal v
pátek 9.12.2011 na zastávce Pardubice-Semtín, kam jsem došel po krátkém
přesčase rovnou z práce a při čekání na Os 6248 jsem si uvědomil, jak se za
posledních 7 let změnil stav zastávky. Rekonstruovaná budova, kde si ještě v
roce 2004 bylo možno koupit jízdenku a počkat na vlak ve vytopené čekárně, je
dnes uzavřena, okno navzdory ochranné mříži je rozbité a uvnitř jsou naházeny
odpadky. Místo sezení v teple a čtení knížky mi nezbývá, než stát venku v zimě
a být rád alespoň za to, že prostor před zastávkou je zastřešen.

 

Interiér zastávky Pardubice-Semtín
(9.12.2011)

Vlak dojel včas, následovala
cesta do Hradce Králové hl. n. a přestup na R 791 na Letohrad. Při průjezdu
nádražím Hradec Králové-Slezské Předměstí jsem zaregistroval jednu z mála
potěšujících skutečností: Lživý billboard organizace Česmad Bohemia, hlásné to trouby
automobilové, silniční a betonové lobby, s jejich antiželezniční
kampaní umístěný přímo na budově nádraží (!) byl stržen.

Následoval přestup v Týništi nad
Orlicí do Os 25381, který směřoval přes Borohrádek ho Holic. Protože na 9 km
úseku na trati 016 Borohrádek-Holice jezdí (teď už: dojezdily) vlaky jen v
pracovní dny, bylo nutno tuto část „smuteční jízdy“ uskutečnit už v
pátek. Místo starého dobrého vozu 810 byla v
očekávání návalu loučících se cestujících nasazena „moderní“ jednotka
Regionova,
což mě sice nepotěšilo,
ale bylo to stále lepší, než jít pěšky po rezivějících a zarůstajících
kolejích. Posádka vozu se na každé zastávce loučila s vystupujícími vlakovým
rozhlasem a přáli jim vše dobré do nového roku. Původní slabší obsazení se
vylepšilo v Borohrádku přistoupením několika fotografů.

Na příjezdu do Holic byl vlak
uvítán hloučkem cca 20 lidí s kytarou, kteří na něj čekali před uzavřenou
budovou, kde si už 2 roky lístek nekoupíte a na vytápěnou čekárnu můžete
zapomenout. Za několik minut po přepnutí světel naposledy odjel troubící vláček
v 18:00 jako Os 5180/1 zpět na Borohrádek (a dále spěšně do Chocně) z Holic,
které se tímto de facto staly koncovou železniční stanicí.

Poslední vlak z Holic na Borohrádek
(9.12.2011)

Nádražní budova v Holicích (27.3.2010)

V Borohrádku část foto-osazenstva
vystoupila a zbytek cestujících pokračoval bezzastávkovým zrychleným přesunem
do Chocně. Starší účastníci cesty vzpomínali na nedávné časy, kdy jezdily
ucelené vlaky po celé trati 016 Borohrádek-Chrudim bez nesmyslného přestupu s
nenávaznostmi v Holicích a bez přestupu a s křížením hlavní trati 010 v
Moravanech (PDF). Co se dá dělat, zvyšovat komfort
cestujících se musí bez ohledu na nepohodlí a zdravý rozum. Následoval
přesun do Pardubic a krátký nocleh před brzkým vstáváním další den
„ráno“.

Králicko

V sobotu 10.12.2011 bylo nutno
vyrazit z Pardubic v nekřesťanských 1:22 ráno R 441 s příjezdem ve 2:50 do
Olomouce hl. n. (v Zábřehu vlak bohužel nestavěl), kde následovalo téměř
dvouhodinové čekání ve slabě vytopené, ale alespoň otevřené čekárně, odtud
přejezd několikavozovým téměř prázdným a mizerně vytopeným Os 3700 (přes Zábřeh
na Moravě) do Bludova. Po 20 minutách čekání venku v mrazu před rekonstruovanou
už cca 2 roky uzavřenou nádražní budovou následovala cesta Os 3605 do Hanušovic
(příjezd v 6:14), kde bylo třeba počkat 56 minut na první vlak posledního dne
provozu – Os 20074 jedoucí po první z postižených tratí – 025 Dolní
Lipka-Hanušovice. Volného času jsme i se dvěma kamarády, kteří se přidali v
Bludově, využili k fotografování stanice a motoráčků řady 810, které zde čekaly
a měly se rozjet na různé světové strany.

Už po X-té se mi otevřela
kudla v kapse při pomyšlení na všechny ty „železniční aktivisty“,
optimalizátory a politiky, kteří v rámci „rozpočtové zodpovědnosti“,
„zvyšování komfortu“ a upřednostňování formy před obsahem bojují
proti sice starým, ale jediným dostupným malým železničním osobním vozidlům,
tedy řadě 810, a dále na nesmyslné koncepce různých nedělitelných souprav s
kralujícím nesmyslem zvaným Regionova a to vše často s dost pochybnou ergonomií
a ekonomikou provozu. Výsledkem jejich
snažení jsou totiž mizerné návaznosti, zbytečné přestupy, příliš malá četnost
spojů, zničené tratě a venkov odříznutý od světa.

 

Sobotní ranní provoz v Hanušovicích dle jízdního
řádu 2010/2011 (10.12.2011)

Po příjezdu do Dolní Lipky, která
poslední den fungovala coby železniční křižovatka a během dne se měla stát
poměrně živým místem s množstvím právem naštvaných občanů (odkaz
1, odkaz
2), a 21 minutách čekání jsme měli vyrazit Os 20505 do Štítů.

„Optimalizovaný“ stav
věcí zarazí zvlášť při pohledu na mapu – obnáší totiž přerušení železničního
spojení Čech s Moravou na místě, kde dřív, jakkoliv bohužel málo často, jezdily
ucelené vlaky ze vzdálených míst v Čechách do Hanušovic nebo i dále na Moravu (PDF).
Nepotěší ani opakované žonglování s číslováním tratí, které do věci vnese leda
chaos, ačkoliv primárně sleduje cíl zjednodušit orientaci v jízdních řádech pro
cestující do lokálního centra – města Králíky.

 

Nádraží v Dolní Lipce (10.12.2011)

Následovala jízda po trati 024
včetně opouštěného úseku Moravský Karlov-Štíty, kde nám bylo umožněno na každé
ze stanic vystoupit a v rychlosti si ji vyfotografovat.

  

Jeden z posledních vlaků ve stanicích
Bílá Voda, Mlýnický Dvůr a Heroltice (10.12.2011)

Po půl deváté jsme dorazili do
koncové stanice Štíty, která, ač se nachází na území k železnici vstřícnějšího
Olomouckého kraje, bude (tedy vlastně už: byla) vlaky opuštěna. Důvod: Krajské
členění tratí zcela ignorující dispozice železničních tratí a uzlové stanice
způsobilo, že v Olomouckém kraji leží jen poslední 2 stanice – Heroltice a
Štíty. Nejen to: „Sekání“
ucelených tratí hranicemi krajů vede ke zbytečným přestupům, nesmyslně vedeným
vlakům a nenávaznostem po celé ČR. Jako na mnoha jiných místech i ze
najdete uzamčené nádraží. Jízdenky se kupují ve vlaku od strojvedoucího
(průvodčí je zrušen), což cestu jistě urychlí, čeká se na mraze a WC je v
nejbližším křoví. Za to, že nádraží není posprejováno, můžeme vděčit snad jen
odlehlosti městečka Štíty a nedostatku mladých znuděných kluků flákajících se
po ulicích a nemajících nic jiného na práci, než přes den na vše nehlídané
barvou stříkat své „umělecké“ výtvory a večer poté souložit a chlastat.
Přes skla uzamčených dveří nádražní budovy je možno vidět snad stále ještě
použitelné WC ve slušném stavu pamatující časy před 7 lety, kdy bylo nádraží
ještě obsazeno a výše postrádané služby poskytovalo.

  

Nádraží ve Štítech (10.12.2011)

Než se přesuneme do zcela jiné
části Pardubického kraje, je na místě ještě připomenout článek
ze začátku října 2011, který provoz na těchto „nevyužívaných“ a
„nepotřebných“ tratích popisuje.

Heřmanův Městec

Přesun do míst za devatero horami
a devatero řekami jsme realizovali Os 20504 do Lichkova, odtud R 252 do Ústí
nad Orlicí se známou, dříve ohroženou a dnes snad zachráněnou nádražní budovou a odtud R 866 do
Přelouče, kam jsme dorazili v 11:08. Hodinové čekání na přípoj jsme využili
nakupováním žvance a fotografováním pěkných budov na náměstí postavených v
době, kdy ještě lidé měli vkus. Zde je
možno vidět podobnost s rekonstrukcemi nebo ničením nádražních budov, které
představují dosud nedoceněné kulturní dědictví.

    

Centrum Přelouče (10.12.2011)

Z Přelouče jsme ve 12:12 vyrazili
Os 25005 na Prachovice. Vlak je bez průvodčího a všechny stanice na trase jsou
bez osobních pokladen, lístek ve vlaku prodává automat nebo strojvedoucí, což
jistě pozitivně přispěje k plynulosti dopravy. Doprava na trati 015 po
optimalizaci zůstane (teď už: zůstala) jen do Heřmanova Městce, ale dle informací
ing. Záruby z firmy Oredo, s. r. o. je i
toto špatně, dopravu by prý bylo správné zastavit a nahradit autobusy na celé
této trati. Argumenty o využívanosti této trati lomem v Prachovicích a skladem
státních hmotných rezerv u Kostelce u Heřmanova Městce a o potřebě rozpouštění
fixních nákladů na údržbu této trati v co možná největším úhrnu osobních i
nákladních výkonů jsou samozřejmě irelevantní, platby za každý typ dopravy jsou
financovány jinak, jinými institucemi a z jiných účtů, které se spolu navzájem
„nebaví“, na zdravý selský rozum je nutno opět zapomenout.

Při průjezdu stanicí Choltice
cestujícího „zaujme“ nová jednoduchá betonová zastávka typu
„Antivandal“, která zde byla postavena po demolici staré nádražní
budovy. Na rozdíl od Prachovic (viz dále) a jiných míst se zde pro demolici
staré nádražní budovy dá najít omluva – v roce 2010 zcela
vyhořela. Před požárem byla obývána bezdomovci a městys Choltice marně
žádala o její převod do svého vlastnictví. Nicméně podivně to začne působit v
kontextu s touto starší zprávou,
která popisuje minulost staniční budovy z dob, kdy se zde bydlelo, budova
nechátrala a v prostoru nádraží probíhaly rekonstrukce dotované i městysí
Choltice. Ze zprávy plyne, že ČD
měly zájem budovu už před požárem zbourat a že snahy Choltic o její převzetí
byly marné. Státem vlastněná akciová
společnost ČD totiž před bezúplatným převodem nechtěných nemovitostí chudým
malým obcím dává přednost demolici.

Další významnější stanicí je
Heřmanův Městec. Do prosince 2010 železniční uzel (tj. do zastavení pravidelné
osobní dopravy na trati 017 Heřmanův Městec-Chrudim) a od prosince 2011 z
hlediska osobní dopravy konečná stanice. Nádraží je sice rozlehlé, ale poněkud
prázdné, nádražní budova je sice rekonstruovaná, ale už přes rok si zde
jízdenku nekoupíte, zůstala k dispozici alespoň v některých časech otevřená
čekárna.

  

Nádraží Heřmanův Městec den po zastavení
dopravy na trati 017 (12.12.2010)

Cesta pokračovala po
„nechtěném“ úseku trati a po průjezdu zastávkou Kostelec u Heřmanova
Městce-Písník následovalo nádraží Kostelec u Heřmanova Městce, které navzdory
odrbanému stavu nádražní budovy je snad před nejhorším chráněno kamerovým
systémem střežícím cisternové vozy stojící v areálu nádraží a patřící ke skladu
státních hmotných rezerv, jehož vlečka je do této stanice zaústěna. Otázkou je,
jestli po ukončení osobní dopravy nedojde k vandalizaci oficiální, tj. zrušení stanice,
demolici budovy a vytrhání perónů, jakkoliv nesmyslná se taková činnost může
zdát.

Zde je na místě uvést do souvislosti
pozitivní vliv existence tohoto skladu státních hmotných rezerv na existenci
trati 017 Heřmanův Městec-Chrudim, které by jinak hrozilo zničení a vybudování
cyklostezky v jejím tělese.

   

Nádraží Kostelec u Heřmanova Městce a
nedaleký sklad státních hmotných rezerv (16.7.2011)

Následoval průjezd kolem areálu
státních hmotných rezerv, dále bývalou odbočkou Tasovice, odkud kdysi vedla
původní koncová část trati 015 – trať do Vápenného
Podolu, a rozlehlým areálem cementárny v Prachovicích.

Ve stanici Prachovice mě čekal
šok – atypicky pod valem s kolejemi a za silničním přejezdem od nástupiště
umístěná a zhruba 5 let uzavřená budova nádraží byla zcela zbořena i se
sousední větší budovou (ubytovnou), trosky byly odklizeny a místo srovnáno a
uhrabáno. Destrukce byla tak dokonalá, že si dal někdo práci i s vytrháním
původního nižšího nástupiště, které od přemístění zastávky dále po kolejích a
blíž k obci sice ztratilo smysl, ale stejně: Mohlo snad těch pár betonových
obrubníků být tak cenných, že to stálo za tu práci? K čemu a komu mohla tato
zbytečná demolice být, jakou úsporu to přineslo? Na rozdíl od výše zmiňovaných
Choltic zdejší nádražní budova v dezolátním stavu nebyla.

  

Nádražní budova v Prachovicích: Nahoře – stav před demolicí (13.6.2010); dole – stav po demolici (10.12.2011)

  

 

Staré nástupiště v Prachovicích: Vlevo – stav před demolicí (13.6.2010); vpravo – stav po demolici (10.12.2011),
žena v modré bundě v pozadí zde 35 let pracovala

 

Satelitní snímek stanice Prachovice z www.mapy.cz , stav před demolicí: 1 – nádražní budova; 2 – druhá
budova (ubytovna); 3 – staré nástupiště; 4 – nové
nástupiště s přístřeškem

Na www
katastrálního úřadu jsem později zjistil, že obě parcely zbořených budov patří
firmě Holcim (Česko), a. s.,
která provozuje zdejší cementárnu. Zjistit minulost vlastnictví nádražní budovy
je nad (nejen časový) rámec tohoto článku, snad ji nový vlastník dříve koupil
od ČD popř. SŽDC s cílem, který mi
není v tuto chvíli znám.

Zde
a zde
je na místě připomenout, jak se už na více místech stávalo a stává, že jsou zbůhdarma ničeny nádražní budovy za de
facto a často i de iure veřejné peníze navzdory tomu, že o ně mají např. obce
zájem.

Nabízí se otázka, čím to je, že
zde nejezdí (teď už: nejezdilo) dost lidí. Možnou odpověď nabízí jízdní řád (PDF) -
první vlak do Prachovic v pracovní den přijížděl v 8:47. Pokud byste jeli na
šichtu do cementárny, máte smůlu. Jen v sobotu (!) sem vlak jezdil
„už“ v 6:47. Podobně dobře by se vám cestovalo z odpolední šichty -
poslední vlak odjížděl v 19:09. Ruku v ruce s tímto zanikla možnost pokračovat
vlakem z/do Chrudimi po opuštěné trati 017, které po optimalizaci nezůstalo
už ani její číslo.

 

Jeden z posledních vlaků v Prachovicích,
po něm pojedou už jen dva (10.12.2011)

 Chornicko

Následoval opět přesun do jiné části
Pardubického kraje – nejdříve Os 25008 do Přelouče a odtud R 623 do České
Třebové. Zde nás čekalo 83 minut „taktového“ čekání, které jsme
využili k tomu, abychom obhlédli, jak ČD „pečují“ o svůj majetek.
Množství přípojných vozů 010, které toho po lokálních tratích s rozvrácenou
dopravou už delší dobu moc nenajezdily, tu čeká zřejmě na sešrotování nebo na
přestavbu na výše zmíněné nešťastně koncipované jednotky Regionova. Bylo by pro
zodpovědné osoby tak pracné areál občas obejít a zavřít okna a dveře, aby
interiér vozů netrpěl vlivy počasí? Prostor je sice snímán kamerami, ale jako
obrana proti sprejerům to asi nestačilo. Tak
se v této zemi hospodaří.

  

Přípojné vozy 010 odstavené a chátrající
v České Třebové (10.12.2011)

Z České Třebové jsme vyrazili
projet posledními páry vlaků opouštěné úseky tratí 262 a 271, které jsem si
jako své mateřské tratě nechal navzdory přicházející tmě až nakonec. Os
3785/24737 jsme projeli nejdříve úsekem do Moravské Třebové, kde navzdory
tajným přáním
ing. Záruby z firmy Oredo, s. r. o. doprava zatím ukončena nebude, dojde
dokonce k jakémusi posílení (rozuměj: návratu do o něco dopravně lepších časů).

Jednou z významnějších stanic po
cestě je Mladějov na Moravě, výchozí stanice stále přežívající 11 km dlouhé úzkokolejné dráhy vycházející
z přilehlého areálu bývalé šamotky, nyní s muzejním provozem. Nádraží, dříve
rozlehlejší a sloužící jako překladiště materiálu ze šamotky na normální
rozchod, bylo co do uspořádání kolejiště nedávno znovu
„optimalizováno“ – jeho zbývající tříkolejné uspořádání bylo
předěláno do jakési dvouapůlkolejky. S čekárnou už 7 let nepočítejte (leda přes
sklo), budova je uzamčena, prodej lístků je ve vlaku, kde si ale cestující může
dopřát luxus jinde ne tak samozřejmý – živého průvodčího.

   

Nádraží Mladějov na Moravě (27.11.2011)

Stále ještě na neopouštěném úseku
následuje stanice Kunčina, dříve dvoukolejná s probíhající vykládkou uhlí, což
zřejmě bylo pro někoho natolik obtěžující, že v roce 1996 proběhla výluka a
výhybky a druhá kolej byly vytrhány.

 

Stanice Kunčina (27.11.2011)

Dorazili jsme do Moravské Třebové
na konec úseku, který přežije, ale, aby v tom byl chaos, bude zde trať z 262 přečíslována
na 017, zatímco ze skalické strany zůstává 262 i nadále. Reorganizovat se prostě musí – ne kvůli zlepšení stavu, ale kvůli
reorganizaci samotné, nebo snad reorganizátorovi samotnému? Nádraží bylo
smutečně vyzdobeno svíčkami, jak se na pohřeb sluší, a vlak, ve kterém jsme
seděli, byl vlastně prvním kolem rozlučky: Byl totiž posledním vlakem, kterým
při rozkopanosti jízdních řádů (PDF)
bylo možné z Moravské Třebové dojet do stanic za Chornicemi směrem na Skalici
nad Svitavou a zároveň posledním s možností regulérního návratu zpět z
jakékoliv stanice za Moravskou Třebovou.

Zde je na místě podotknout, že
Moravská Třebová je největším městem na trati 262 (potažmo i 271) široko daleko
a její politická reprezentace co do tlaku na zachování alespoň nějakého provozu
zcela zklamala, přitom právě toto město má ve srovnání s ostatními mnohem větší
argumentační sílu a to nejen z důvodu velikosti. Zaujala pasivní roli typu
„my nic nezmůžeme, to kraj, my chceme jen 2 dálnice a to co nejdřív“,
nicméně krajský hejtman a bývalý starosta Moravské Třebové Radko Martínek
(ČSSD) zas tak neznámý není – se starostou Milošem Izákem (ČSSD) si tykají a půjčují
klíče od radnice. Ostatním zastupitelům napříč politickým spektrem je situace
zřejmě volná také s výjimkou pánů Josefa Odehnala (KSČM) a Josefa Ošťádala
(ODS, bývalý starosta), kteří alespoň deklarují nesouhlas. V městském zpravodaji se opakovaně dočteme
článek na půl stránky o tom, že město nutně potřebuje ke svému přežití dálnice
R35 a R43, nebo o tom, že Regionova, která sem bude neekonomicky přidělena
místo motoráčku 810, bude mít obrázkový polep, nebo přetisk oficiální propagandy
Pardubického kraje o potřebě optimalizace dopravy a o tom, jak je tato
společným dílem kraje a obcí. Že na Chornice přestane jezdit vlak, to se zde
nedozvíte a nehne s tím ani oficiální stížnost na takto
nevyvážené informování veřejnosti. Bohužel i přístup jiných dotčených obcí je
obdobný.

  

Poslední vlak z Moravské Třebové na
Skalici nad Svitavou (10.12.2011)

Hned za moravskotřebovským
nádražím překvapila pomalá jízda přes zabezpečené přejezdy, které se jinak
projížděly v plné rychlosti – důvodem byly probíhající úpravy pro dálkovou
kontrolu z nádraží v Chornicích. Při vší mizérii okolo bylo rozhodnuto,
že oproti původnímu plánu zahrnujícímu jejich opuštění byl v Chornicích
ponechán výpravčí. Za to zaplatila stanice Moravská Třebová, kde ze 3 zaměstnanců
zůstala jen pokladní. Tím ale padá důvod
pro nemožnost objednání alespoň turistických vlaků na „nechtěný“ úsek
proto, že Chornice nejsou obsluhovány a jejich řízení odjinud by obnášelo velké
investice.

Dojeli jsme do Chornic, kde vlak
17 minut stál. Osobní pokladna je 3 roky mimo provoz, vytopená čekárna však
„racionalizaci“ přežila až do konce.

  

Nádraží v Chornicích: Poslední vlak na
Skalici nad Svitavou, čekárna (10.12.2011)

Následoval úsek Chornice-Velké
Opatovice, který byl dosavadními jízdními řády odříznut ještě víc (PDF).
Po zastávce Biskupicích následovalo nádraží v Jevíčku. Opět stejná písnička -
už 5 let uzamčená budova, čeká se na mraze a jízdenky se prodávají ve vlaku.
Nejen to, budova je posprejovaná a dle neoficiálních informací se zde začínají
vyskytovat bezdomovci. Před 14 dny nádraží dokonce už ani nesvítilo, po
stížnosti to ještě na tu chvíli dali do pořádku. Podle informací jednoho ze
zaměstnanců železnice nedávno před vyklizením tohoto nádraží sem byly
investovány nemalé prostředky do oprav.

Z hlediska dopravy v dávnějších
časech existovaly autobusy, které jezdily ke každému vlaku a spojovaly tak
jevíčské nádraží s 1,5 km vzdáleným centrem města a s od města 4 km vzdáleným
sanatoriem. Busy město-sanatorium zůstaly, ale ten kousek k nádraží už dávno
nejezdí. Blíže nespecifikované spojení existovalo i na druhou stranu – do
Jaroměřic.

  

Nádraží v Jevíčku: Ve dne (15.10.2011),
za tmy – z posledního vlaku na Skalici (10.12.2011)

Po projetí pod tzv. Hitlerovou
dálnicí (plánovaná R 43) následují Velké Opatovice, novopečená koncová stanice.
Nádraží je poměrně rozlehlé, vede sem vlečka z přilehlých šamotových závodů
(dříve MŠLZ, dnes P-D Refractories). Mají zde
výpravčího a zůstane i po „optimalizaci“.

  

Podjezd „Hitlerovy“ dálnice
(15.10.2011), poslední křižování ve Velkých Opatovicích (10.12.2011)

Na rozdíl od řady jiných spojů se
v tuto hodinu vlaky skutečně křižují, tj. chceme-li se vrátit zpět,
„normálně“ přesedáme. U řady jiných spojů to bylo organizováno tak,
že oba vlaky – od Skalice i od Chornic – zde končily a vracely se zpět. Těžce
pohyblivé cestující a cyklisty to jistě potěší a neznalé věci zmate – nebyla
výjimkou situace, kdy cestující došli na nádraží, chtěli jen na Skalici a
logicky nasedli do vlaku, který právě přijel od Chornic. Když se s nimi rozjel
zpátky, moc se divili – naštěstí jim vlak zastavil a ten správný ještě čekal.

Os 14704 jsme dojeli do Moravské
Třebové, kde cestující dále na Českou Třebovou čeká nesmyslný
„víkendový“ přestup do jiného vozu 810. Nejsme ani na hranicích kraje
a i zde se u některých spojů koná tato debilita. Jako by tím někdo chtěl
vyznačit hranice úseku, který je určen na odpis. Tentokrát na Chornice odjede
skutečně vlak úplně poslední (Os 24739) a vlivem výše zmíněného nesmyslu nás
poveze stejný vůz. Kdo z Třebováků nasedne, nebude se mít už čím vrátit,
alespoň oficiálně ne, přesto prázdní nejedeme.

Zde je na místě připomenout
historický paradox: Toto moravské město, které má Moravu přímo v názvu a které
od roku 1960 bylo „uvrženo“ do českých krajů, kde poté navzdory
většinové vůli jeho obyvatel i nadále „demokraticky“ setrvalo, tak
ztrácí železniční spojení s Moravou, zůstává koncovou stanicí na železnici
vedoucí do Čech. Stručněji: Z Moravské
Třebové se na Moravu vlakem dostanete jen zajížďkou přes Českou Třebovou. No
nezní to hloupě?

  

Poslední vlak z Moravské Třebové na
Chornice (10.12.2011)

V Chornicích vystupujeme z
osmsetdesítky, která troubí jako o život (opravdu jen jako?), tentokrát bez
fotky kvůli bleskovému přestupu k projetí posledního páru vlaků na úseku do
Dzbele na prostějovské trati 271. Je to jediná možnost, kam jet, protože směrem
na Skalici je spoj na desetikilometrovém úseku do Velkých Opatovic už nějaký
ten rok „přetržen“ (PDF)
(odtud odjíždí vlak v čas odpovídající dojezdu spoje, který byl dřív ucelený po
celé trati 262). Třetím směrem, tedy na Českou Třebovou, už také nic nejede, na
vlak přijíždějící dříve před devátou večerní do Moravské Třebové a mé jízdy až
z Brna můžu už jen vzpomínat. Následuje tedy krátká cesta do Dzbele Os 24729,
rozloučení s kolegou a mým SONE, kteří se mnou docestovali až sem a jedou dál
přes Olomouc a Zábřeh do Šumperka.

 

Poslední vlak z Chornic na Prostějov ve
Dzbelu (10.12.2011)

Už sám se vracím skoro prázdnou
Regionovou (Os 24724) do Chornic, kde tato končí a oficiálně už odtud nepojede
nikdy nic a nikam. Neoficiálně bude strojový přesun Regionovy do Olomouce, kam
nejedu, podobně už strojově odjel (a tedy mi ujel) vůz 810 na Českou Třebovou.
Protože jsem od Dzbele už bez svého SONE, jedu na klasickou jízdenku a vzhledem
k okolnostem – místo zakoupení, jízdní řád a tedy malá naplněnost vlaku – jsem
dost pravděpodobně majitelem poslední jízdenky do Chornic, která kdy byla
zakoupena. Posledních pár fotek, poslední návštěva dosud neuzavřené čekárny,
kde jsem si v teple přeskládal přebytečné věci do batohu, a večerní pěší
17-kilometrový pochod do Moravské Třebové může začít.

 

Úplně poslední vlak, který přijel do
Chornic (10.12.2011)

Cestou jsem stihl vyfotografovat
ještě nezhasnuté nádraží v Městečku Trnávce, zacházka do Linhartic za týmž
účelem však nebyla úspěšná – zde už zhasli.

    

Stanice Městečko Trnávka a zastávka
Linhartice (27.11.2011 za světla a 10.12.2011 za tmy)

Zde opět stojí za to se zamyslet,
čím to, že těmito vlaky „nikdo nejezdil“. Krom obvyklé ignorace a
bagatelizace dobře obsazených spojů v exponovaných časech, krom fanatického nezájmu o malé vlaky
velikosti vozu 810, které se prý nevyplatí, prý stojí 100 Kč/km a jiné
nesmysly, krom všeobecně rozšířené a těmi mocnými podporované představy, že
„vlakem jezdí děcka, důchodci, socky a blázni a normální člověk má mít
auto“ a jiných slovních průjmů se nabízí za použití selského rozumu důvody
tyto:

Malá četnost spojů: Opuštění minimálního rozumného (tj.
dvouhodinového) taktu od prosince 2009, vlaky na úseku M. Třebová-V. Opatovice
jezdily o víkendu jen po 4 hodinách.

Neucelené spoje, špatné návaznosti, nesmyslné přestupy: Roztržení
uceleného vlaku na dva s vynecháním např. krátkého úseku Chornice-V. Opatovice
nebo Chornice-Dzbel, čímž zanikne množství kombinací, odkud kam je možno dojet,
zanikne meziregionální spojení. Ani v pátek odpoledne a večer kraj neobjednal
vlaky, které by tyto úseky obsloužily, aby alespoň studenti z vysokých škol
mohli dojet domů. Srovnejte, v kolik musí člověk vyrazit např. z Prahy, aby měl
čím dojet do Jevíčka. V kolik byste museli nejpozději vyjet z Plzně, abyste
dojeli do M. Trnávky, když už vlaky po 23:00 a po 21:00 nejezdí. O víkendu ráno
otřesné nenávaznosti pro případ cestování z M. Třebové do Prostějova vždy s
čekáním hodinu nebo více v Chornicích, v posledním roce provozu byl takt mezi
prvními dvěma ranními spoji přes 7 hodin. Čím asi vyrazíte na turistiku s
takovou nabídkou spojů? Pro tyto účely je zajímavé mít možnost podívat se do
jízdních řádů několik let dozadu (ZIP).

Špatně položené zastávky: Už cca 10 let plánovaná zastávka Radkov
stále nebyla zřízena. Celá obec se na vlak dostane leda zdlouhavým obcházením
kopce do Rozstání. Čím asi občané raději pojedou do práce? Zastávka musí
postavena podle moderních norem, které ji extrémně prodraží a obec Radkov
diskriminovaná ve smyslu rozpočtového určení daní v přepočtu na jednoho občana
proti velkoměstům v řádu násobků na to nemá a mít nikdy nebude. Na řadě dalších
míst by bylo dobré zřídit zastávky, například ve velmi dlouhé obci Linhartice
se zastávkou na jednom konci. Soudný člověk by řekl: Stačí zapíchnout ceduli do
země a od zítřka můžeme zastavovat. Naštěstí
však máme dost odborníků, kteří přijdou na to, jak nic nejde.

A jak šetří (nejen) Pardubický kraj? Jednoduše: Část tratí zavře,
zatímco na jiných bude i pro 20 lidí jezdit dvojnásobně těžká dvouvozová
Regionova místo starého motoráčku. Staré motoráčky se pro jistotu předělají na
nedělitelné vícevozové jednotky nebo sešrotují, vše pod praporem
„zvyšování komfortu“. A tam, kde vlaky zůstanou, tak pro se pro
jistotu projede co nejvíc malých zastávek, aby mohly být, ale jen někdy,
souběžné autobusy. A pak že perpetuum mobile neexistuje. Víc viz odkaz 1 a odkaz 2 .

  

 





Datum: 5. 1. 2012, Autor: Pavel Prchal
Přečteno: 361x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 10 čtenářů, celková známka je 1.

Komentáře k článku

5. 1. 2012
hp_dy
Likvidace tratí

5. 1. 2012
a. dlouhy
peníze

5. 1. 2012
Pavel Prchal
Re: peníze

Zdroj: Pirátské Noviny

Datové centrum Facebooku pod dohledem švédského Velkého bratra

Dnešní vydání deníku Právo se v zahraničním zpravodajství věnuje započatému budování nového datového centra Facebooku na severu Švédska ve městě Lulea. Studené klima, levná a dostupná energie z vodní elektrárny přilákaly do zapadlého místa investici v řádu pěti miliard švédských korun.

5. 1. 2012

Jedním z rizik je ovšem švédský zákon, který vládě umožňuje kontrolovat veškerou internetovou komunikaci. Článek Vladimíra Plesnika upozorňuje na vládní legislativní balíček a agenturu, která dohled provádí. Opatření označované zkratkou FRA (ze švédského „Försvarets radioanstalt“) je zdůvodňované bojem proti terorismu funguje od roku 2008 a ihned se stalo terčem kritiky i protestů. Právo cituje i předsedkyni švédské Pirátské strany Annu Troberg: „Zákon o FRA zůstává černou skvrnou na švédské bílé vestě. Umožňuje kontrolovat každý přenos dat, který překročí hranice,“ uvádí kapitánka švédských pirátů a pirátek.

Fotoreport z protestů proti FRA z roku 2008 naleznete na blogu icmpecho.com. Další detaily o investici Facebooku ve zprávě ČTK z října loňského roku.

 

Datum: 5. 1. 2012, Autor: red
Přečteno: 266x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 6 čtenářů, celková známka je 1.

Zdroj: Pirátské Noviny

Proč odmítáme dohodu ACTA

Tento článek je shrnutí rozsáhlé analýzy dohody ACTA, kterou Piráti vypracovali pro redakci časopisu Open source praxe (vyšla v prosincovém čísle). Odstavec po odstavci jsme prošli celou dohodu a identifikovali jsme její nejproblematičtější místa.

5. 1. 2012

Po třech letech
vyjednávání (většinu času v utajení), které probíhalo na jedenácti
summitech od Japonska po Mexiko, je protipirátská dohoda ACTA hotová.
Původně drakonická opatření povinných kontrol počítačů na hranicích už
zůstaly jenom jako možnost. Lidé se teď oprávněně ptají, jaký přínos
bude mít globální dohoda pro nás. V tomto článku shrnujeme, proč by podle našeho názoru Česká republika neměla ACTA ratifikovat.

1. Dohoda vychází z nereálného předpokladu, že přísnější
   vynucování duševního vlastnictví povede ve všech ekonomických oblastech
   k prosperitě. Pro tento předpoklad chybí věrohodné podklady, naopak
   země jako Čína ukazují, že samotný hospodářský růst je možný i bez
   přísného vynucování duševního vlastnictví. Upevnění stávajících monopolů
   omezuje inovace.

2. Dohoda byla
   vyjednána utajeně pod velkým vlivem nahrávacích a filmových korporací. K
   dohodě neměli dlouhou dobu přístup ani poslanci jednajících zemí, ani
   významné organizace zastupující spotřebitele. České ministerstvo průmyslu a obchodu odmítlo
   text poskytnout s tím, že se jedná o utajované informace. Tajné
   vyjednávání zásadních mezinárodních smluv bez zástupců veřejnosti
   postrádá demokratickou legitimitu.

3. ACTA je jednostranná a celé tažení proti pirátství se opírá o studie, které si objednaly protipirátské organizace. Výsledkem
   je silnější postavení majitelů monopolů, povinnosti pro uživatele a
   neurčité pojistky proti zneužití. Evropská komise i příslušná
   ministerstva nereflektují názory akademiků, informují o obsahu dohody
   jednostranně a uvádějí zavádějící informace (nebezpečí kopií pro
   spotřebitele atd.).

4. Dohoda implementuje
   zostřený boj za „duševní vlastnictví“ mimo rámec Světové obchodní
   organizace (WTO), aby vyspělým zemím přinesla komparativní výhodu.
   Globální uplatňování „duševního vlastnictví“ znamená, že rozvojové země platí rozvinutým zemím za monopoly na technologie a ztrácejí šanci vymanit se z chudoby. Systém vynucování monopolů staví rozvojové země zpět do pozice kolonií

5. Nepovinná opatření ACTA sice neukládají státům povinnosti, ale jsou považována za doporučení a příklady „dobré praxe“ ACTA podkopává principy svobodné společnosti. Povoluje inspekce počítačů na hranicích, odpojování od Internetu a jiná opatření v rozporu s lidskými právy a považuje je za standardní.

6. Dohoda konzervuje přísné vynucování „duševního vlastnictví“ v době, kdy
   je evidentní, že celá politika kopírování vyžaduje přehodnocení ve
   světle digitálních technologií. Dnešní ratifikace by znamenala, že do
   budoucna bude těžší současný systém jakkoliv reformovat. Řadu opatření
   (fiktivní škody, DRM), které poškozují spotřebitele, bude ještě těžší
   změnit.

7. ACTA se snaží vynutit politiku kopírovacího monopolu novými represemi. ACTA požaduje odstrašující sankce za porušování „duševního vlastnictví“. Zahrnuje globální tresty za kopírování a požaduje zničení zboží, které by jinak mohly využívat neziskové organizace

8. ACTA není slučitelná se standardem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv EU. Podle studie vypracované pro politickou skupinu Greens/EFA v Evropském parlamentu
   ACTA nepřiměřeně zasahuje do základních lidských práv a vyžaduje nebo
   povoluje postupy rozhodování, které zvýhodňují držitele monopolů.

9. ACTA je první smlouvou, která má regulovat Internet. Vyžaduje po
   státech zavedení „urychlených nápravných opatření“, která by zabránila
   porušování „duševního vlastnictví“, a opatření, která mají „odrazující
   účinek vůči dalšímu porušení“. Tyto požadavky nabádají k zavedení
   systému, který blokuje přístup k internetovým stránkám a odpojuje
   uživatele od Internetu (praxe některých zemí vyjednávajících ACTA).

10. ACTA předvídá vlastní neformální mechanismy, kterými bude působit na autoregulaci internetových providerů a které nebudou předmětem soudního přezkumu.
    Stát tím obchází svoje závazky ze smluv o ochraně základních lidských
    práv (zákaz cenzury, svobodný přístup k informacím atd.). Náklady
    vynucování navíc přenáší z držitelů monopolu na jiné podnikatele.

Na závěr je na místě zamyslet se nad tím, z
jakých pohnutek vlastně ACTA vznikla. ACTA vznikla především proto, že
deklarace v její preambuli

„účinné prosazování práv k duševnímu vlastnictví je klíčové pro udržení hospodářského růstu ve všech odvětvích a celosvětově.“

neplatí. Praxe totiž ukazuje, že v řadě odvětví „duševní vlastnictví“ vůbec není potřeba (zemědělství, stravování).
Čína navíc ukazuje, že i státy, které mají k duševnímu vlastnictví
diametrálně odlišný přístup mohou zažívat prudký hospodářský růst. Kdyby
platila teze, že prosazování duševního vlastnictví vede k hospodářskému
růstu, rozvojové státy by ho vynucovaly dobrovolně bez nutnosti
mezinárodních smluv.

Ve skutečnosti je tedy ACTA
vyjednávána z jiného důvodu. „Duševní vlastnictví“ je zřejmě poslední
oblast, ve které USA a do jisté míry i Evropská unie generují přebytek
zahraničního obchodu. ACTA se tedy snaží pomocí narůstajících represí
udržet převahu
euroatlantické ekonomiky nad zbytkem světa. Krátkodobě to může být
finančně výhodné (především pro majitele práv), ale dlouhodobě jde o
neudržitelnou strategii.

Narůstající byrokracie spotřebovává zdroje, které by se daly využít produktivněji, patentové války stojí více peněz, než kolik činí výnosy z patentů, místo rozdávání zabaveného oblečení bezdomovcům se ho chystáme pálit a pro vynucení kopírovacího monopolu v digitálním prostředí se má zavádět orwellovský stát.

Protipirátská dohoda ACTA
je dalším krokem na cestě, která povede buď k nesvobodě, nebo k
úplnému, chaotickému zhroucení celého systému informačních monopolů.
Zhoršení vztahů mezi „vyspělým“ a „třetím“ světem je potom další nutná
konsekvence dohody.

Otázkou zůstává, proč se
snažíme zakonzervovat minulost, místo toho, abychom se pokusili využít
příležitosti, které otevírá informační věk, ve svůj prospěch. Jako
cesta, kterou bychom se na diplomatickém poli měli vydat, se nabízí
například vyjednání mezinárodní smlouvy o síťové neutralitě, anonymitě na síti a právu na přístup na Internet.

Odkazy:

• ACTA
• Kompletní analýza dohody
  

 





Datum: 5. 1. 2012, Autor: Jakub Michálek a Mikuláš Ferjenčík
Přečteno: 569x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 11 čtenářů, celková známka je 1.27.

Komentáře k článku

5. 1. 2012
shulin
weird

6. 1. 2012
Pavel
Re: weird

6. 1. 2012
next_ghost
Re: Re: weird

6. 1. 2012
Okolojdoucíí
Re: weird

5. 1. 2012
Spirit
Problém je vnímání vlastní identity

5. 1. 2012
shulin
Re: Problém je vnímání vlastní identity

6. 1. 2012
Okolojdoucíí
Re: Re: Problém je vnímání vlastní identity

6. 1. 2012
next_ghost
Re: Re: Problém je vnímání vlastní identity

5. 1. 2012
Mgr. Šimon Tóth
Prvni zminka o Cine a cely argument leti do kanalu

5. 1. 2012
j
Re: Prvni zminka o Cine a cely argument leti do kanalu

5. 1. 2012
Klon
Re: Re: Prvni zminka o Cine a cely argument leti do kanalu

5. 1. 2012
Roj
Re: Prvni zminka o Cine a cely argument leti do kanalu

6. 1. 2012
Dr.QQ
Re: Prvni zminka o Cine a cely argument leti do kanalu

6. 1. 2012
j
Re: Re: Prvni zminka o Cine a cely argument leti do kanalu

6. 1. 2012
next_ghost
Re: Prvni zminka o Cine a cely argument leti do kanalu

Zdroj: Pirátské Noviny

Kvalita televizní produkce poslední dobou značně upadá…

Upadá, upadáme, upadáte, upadají.

5. 1. 2012

Nejen kvalita televizní produkce upadá. Jediné co vzkvétá, jsou sebechvalné jásající spoty televizí, rozhlasů i webů, upozorňující diváky, že právě ta televize, rozhlas nebo stránka, na kterou se právě koukáte, je nejlepší, nejrychlejší, nejobjektivnější, nejsvětovější a nejchytřejší. A že věřit můžete jenom jim. Ne aby vás to napadlo!

Altaïrovo komixové doupě na Facebooku:
http://www.facebook.com/pages/Alta%C3%AFrovo-komixov%C3%A9-doup%

 





Datum: 5. 1. 2012, Autor: Altaïr Komixář
Přečteno: 429x
Zobrazit článek pro tisk



Doposud hodnotilo 3 čtenářů, celková známka je 1.

Zdroj: Pirátské Noviny

Obhájci dohody ACTA uvádějí, že protipirátská opatření na hranicích a na Internetu ochrání české exportéry před nekalou soutěží, paděláním obchodních známek a pirátským kopírováním výrobků.

Po důkladné analýze jsme dospěli k názoru, že ani s ohledem na větší zisk českých exportérů není pro Českou republiku výhodné, aby dohodu podepsala a ratifikovala, a to z následujících důvodů:

1. Dohoda vychází z nereálného předpokladu, že přísnější
   vynucování duševního vlastnictví povede ve všech ekonomických oblastech
   k prosperitě. Pro tento předpoklad chybí věrohodné podklady, naopak
   země jako Čína ukazují, že samotný hospodářský růst je možný i bez
   přísného vynucování duševního vlastnictví. Upevnění stávajících monopolů
   omezuje inovace.

2. Dohoda byla
   vyjednána utajeně pod velkým vlivem nahrávacích a filmových korporací. K
   dohodě neměli dlouhou dobu přístup ani poslanci jednajících zemí, ani
   významné organizace zastupující spotřebitele. České ministerstvo průmyslu a obchodu odmítlo
   text poskytnout s tím, že se jedná o utajované informace. Tajné
   vyjednávání zásadních mezinárodních smluv bez zástupců veřejnosti
   postrádá demokratickou legitimitu.

3. ACTA je jednostranná a celé tažení proti pirátství se opírá o studie, které si objednaly protipirátské organizace. Výsledkem
   je silnější postavení majitelů monopolů, povinnosti pro uživatele a
   neurčité pojistky proti zneužití. Evropská komise i příslušná
   ministerstva nereflektují názory akademiků, informují o obsahu dohody
   jednostranně a uvádějí zavádějící informace (nebezpečí kopií pro
   spotřebitele atd.).

4. Dohoda implementuje
   zostřený boj za „duševní vlastnictví“ mimo rámec Světové obchodní
   organizace (WTO), aby vyspělým zemím přinesla komparativní výhodu.
   Globální uplatňování „duševního vlastnictví“ znamená, že rozvojové země platí rozvinutým zemím za monopoly na technologie a ztrácejí šanci vymanit se z chudoby. Systém vynucování monopolů staví rozvojové země zpět do pozice kolonií

5. Nepovinná opatření ACTA sice neukládají státům povinnosti, ale jsou považována za doporučení a příklady „dobré praxe“ ACTA podkopává principy svobodné společnosti. Povoluje inspekce počítačů na hranicích, odpojování od Internetu a jiná opatření v rozporu s lidskými právy a považuje je za standardní.

6. Dohoda konzervuje přísné vynucování „duševního vlastnictví“ v době, kdy
   je evidentní, že celá politika kopírování vyžaduje přehodnocení ve
   světle digitálních technologií. Dnešní ratifikace by znamenala, že do
   budoucna bude těžší současný systém jakkoliv reformovat. Řadu opatření
   (fiktivní škody, DRM), které poškozují spotřebitele, bude ještě těžší
   změnit.

7. ACTA se snaží vynutit politiku kopírovacího monopolu novými represemi. ACTA požaduje odstrašující sankce za porušování „duševního vlastnictví“. Zahrnuje globální tresty za kopírování a požaduje zničení zboží, které by jinak mohly využívat neziskové organizace

8. ACTA není slučitelná se standardem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv EU. Podle studie vypracované pro politickou skupinu Greens/EFA v Evropském parlamentu
   ACTA nepřiměřeně zasahuje do základních lidských práv a vyžaduje nebo
   povoluje postupy rozhodování, které zvýhodňují držitele monopolů.

9. ACTA je první smlouvou, která má regulovat Internet. Vyžaduje po
   státech zavedení „urychlených nápravných opatření“, která by zabránila
   porušování „duševního vlastnictví“, a opatření, která mají „odrazující
   účinek vůči dalšímu porušení“. Tyto požadavky nabádají k zavedení
   systému, který blokuje přístup k internetovým stránkám a odpojuje
   uživatele od Internetu (praxe některých zemí vyjednávajících ACTA).

10. ACTA předvídá vlastní neformální mechanismy, kterými bude působit na autoregulaci internetových providerů a které nebudou předmětem soudního přezkumu.
    Stát tím obchází svoje závazky ze smluv o ochraně základních lidských
    práv (zákaz cenzury, svobodný přístup k informacím atd.). Náklady
    vynucování navíc přenáší z držitelů monopolu na jiné podnikatele.

Oficiální cíl: Vydělávat na monopolech

ACTA sdružuje země, kterým nestačí současný standard ochrany duševní vlastnictví a které chtějí „bojovat proti [pirátskému] rozšiřování prostřednictvím posílené mezinárodní spolupráce a účinnějšího mezinárodního prosazování práv k duševnímu vlastnictví.“ (Preambule.)

Ministerstvo průmyslu a obchodu, do jehož gesce ACTA spadá, ji představuje jako

• mezinárodní nástroj k potírání pirátství a padělatelství,
• zavedení vyšších standardů v oblasti vynucování práv duševního vlastnictví než jaké stanovuje dohoda TRIPS,
• zavedení prostředků ochrany práv duševního vlastnictví občanským a trestním právem, možnost účinně zasahovat proti transportu nelegálního zboží na hranicích,
• účinnou mezinárodní spolupráci příslušných úřadů při vynucování duševního vlastnictví.

Ministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek  uvedl, že se naše legislativa nebude na základě dohody ACTA jakkoli měnit. Ministerstvo dohodu popisuje tak, že se českých občanů nijak nedotkne, ale naši exportéři z ní budou mít prospěch, protože postihne padělané zboží. České ministerstvo průmyslu a obchodu se do vyjednávání dohody příliš nezapojilo, zaslalo jen připomínku k nejasnému výkladu jednoho ustanovení.

(Pro přípravu článku si autoři vyžádali všechny vyjednávací pozice České republiky. Poprvé ministerstvo žádost zamítlo s tím, že jde o utajovanou informaci. Podruhé jsme dostali zmíněnou jednu připomínku.)

Z institucí, které mají veřejnost zastupovat, měla největší vliv na podobu dohody Evropská komise. Komise dohodu prezentuje jako výsledek Lisabonské strategie, v níž Evropská unie vyhodnotila duševní vlastnictví jako klíčový statek v globální konkurenci. Jeho vynucování v ostatních státech prostřednictvím zvláštních mezinárodních dohod by mělo zlepšit pozici Evropské unie. Stručně řečeno, Evropská unie má podle názoru Evropské komise vydělávat na exportu duševního vlastnictví do cizích zemí. A pro tento účel je podle Evropské komise nezbytné podporovat každou mezinárodní smlouvu, která zvýší přeshraniční dohled a postihne pirátskému kopírování.

V akademické obci existuje vůči tomuto pohledu silná opozice. „Zjišťujeme, že například současné nastavení autorského a patentového práva vede k degradaci kreativní produkce. Ono to sice generuje peníze pro jednu velmi úzkou skupinu obchodníků, kteří do té kreativní produkce investují, nepřináší to ale kvalitu. Evropa si začíná uvědomovat, že je daleko méně konkurenceschopná v porovnání s regiony, kde se takové věci moc neřeší. Musíme si uvědomit, že my tady nic jiného než ten kreativní potenciál nemáme. Šíření informací kreativitu a produkci jednoznačně podporuje. Jenže my kulturní potenciál zabíjíme restrikcemi Internetu,“ řekl  informačnímu serveru Česká pozice expert na kopírovací monopol Radim Polčák.

Členění dohody ACTA

Současný standard je definován dohodou TRIPS, která byla přijata v roce 1995 jako příloha ke smlouvě o Světové obchodní organizaci. Proto je vhodné porovnat dohodu ACTA se standardem TRIPS a zjistit, které nové povinnosti přináší, aby naši zákonodárci mohli náležitě posoudit, zda je přijetí dohody pro Českou republiku a její občany výhodné.

Dohoda se člení do šesti kapitol, z nichž podstata dohody je obsažena v kapitole druhé, která stanovuje právní rámec vynucování „duševního vlastnictví”:

Preambule

Kap. 1: Výchozí ustanovení a obecné definice

Oddíl 1: Výchozí ustanovení

Oddíl 2: Obecné definice

Kap. 2: Právní rámec pro prosazování práv k duševnímu vlastnictví

Oddíl 1: Obecné povinnosti

Oddíl 2: Občanskoprávní prosazování

Oddíl 3: Opatření na hranicích

Oddíl 4: Trestněprávní prosazování

Oddíl 5: Prosazování práv k duševnímu vlastnictví v digitálním prostředí

Kap. 3: Postupy prosazování

Kap. 4: Mezinárodní spolupráce

Kap. 5: Institucionální opatření

Kap. 6: Závěrečná ustanovení

Duševní vlastnictví ACTA definuje v čl. 5 písm. h) jako všechny kategorie podle dohody TRIPS (copyright, obchodní známky, zeměpisná označení, průmyslové vzory, patenty, integrované obvody, nezveřejněné informace), nicméně stanovuje, že pokud stát některou z těchto kategorií neuznává, pak povinnost uplatňovat opatření ACTA v rozsahu tohoto práva nemá.

(V ustanovení čl. 3 odst. 2 šlo o to, že USA nepoužívají zeměpisná označení. Jeden z největších sporů při vyjednávání dohody ACTA se tedy točil kolem toho, zda ochranu zeměpisných označení do dohody začlenit, jak to požadovala EU, či nikoli.)

Dohoda ACTA obsahuje tři typy ustanovení:

• ustanovení duplicitní, která jsou pouhé kopie ustanovení ze smlouvy TRIPS nebo jiných smluv, a proto by z hlediska přehlednosti v textu být neměla,
• ustanovení nepovinná, která smluvním stranám nestanovují povinnosti, ale uvádějí opatření, která jsou považována za příklad „dobré praxe” a jako nový standard vynucování „duševního vlastnictví”. Nepovinná opatření státy nezavazují a ve smlouvě by rovněž být neměla. Smysl těchto pasáží je diplomatická legitimizace drakonických opatření, která umožňují,
• ustanovení závazná, která zpřísňují podmínky nad mezinárodní standard Světové obchodní organizace — dohodu TRIPS.

Problematická východiska ACTA

Zatímco důvodem přijetí obchodní dohody TRIPS byla snaha

zmenšit deformace a překážky mezinárodního obchodu a nutnost podporovat účinnou a přiměřenou ochranu práv k duševnímu vlastnictví a zajistit, aby se postupy k dodržování práv k duševnímu vlastnictví nestaly samy o sobě překážkami oprávněného obchodu,

protipirátská dohoda ACTA má východisko odlišné. ACTA obsahuje v preambuli kategorické tvrzení, že

účinné prosazování práv k duševnímu vlastnictví je klíčové pro udržení hospodářského růstu ve všech odvětvích a celosvětově.

Doktrína duševního vlastnictví je prosazována z toho důvodu, že to vyspělé státy považují za výhodné vůči ostatním státům, kam svoje „duševní vlastnictví“ chtějí vyvážet. Takový koncept má řadu negativních důsledků, například  nemožnost zemí třetího světa používat patentované technologie, používat nové odrůdy obilí, léčit zákeřné nemoci apod. Proto je úvodní deklarace, že globální prosazování monopolu povede k hospodářskému růstu na celém světě, výrazem pokrytectví. ACTA se nevyjednává na půdě WTO (což by bylo přirozené, pokud by skutečně šlo o zájmy světa jak deklaruje), protože zavádí výhody vyspělých zemí vůči rozvojovým a brání rozvojovým zemím, aby se ze své pozice vymanily. Zákonný transfer majetku od chudších k bohatším je přitom něco, co většina lidí považuje za nemorální.

Dohoda se hájí tvrzením, že pirátské zboží je nekvalitní a že má pro spotřebitele nebezpečná rizika. Evropská komise to obhajuje například tím, že 10 % zabavených „padělků“ jsou „padělané“ léky. Za „padělané“ ovšem označuje léky, které vyrobil někdo jiný než držitel patentu. Za „padělané” knihy označuje ty kopie, které byly vydány bez povolení vydavatele. ACTA pokračuje v preambuli, že pirátské kopie ohrožují udržitelný rozvoj světového hospodářství a je často zdrojem příjmu pro organizovaný zločin. ACTA zcela přehlíží fakt, že kopírování a sdílení má zásadní pozitivní důsledky pro přístup lidí k informacím a že snižuje cenu za kopie, kterou by jinak lidé museli platit držiteli monopolu.

Dohoda je jednoznačně koncipována ve prospěch nositelů práv (vydavatelů, nakladatelů, hudebních a filmových korporací). Jde o vtělení jejich požadavků do nejrigidnější formy, kterou právo zná, tedy mezinárodní smlouvy. Pro uživatele Internetu a pro poskytovatele informačních služeb žádné mezinárodní dohody, které by zaručovaly jejich práva a postavily limity požadavkům korporací, neexistují. Současná doba zažívá rychlé změny v oblasti informačních technologií, přesto jsou záměrně přijímány smlouvy, které právní rámec činí ještě zkostnatělejším. Majitelé kopírovacích monopolů se snaží svoje výhody zakotvit způsobem, který by byl neodvolatelný a prakticky nereformovatelný.

Fiktivní škody a udávání

Nejproblematičtější kapitolou je právní rámec pro prosazování globálních informačních monopolů. Zatímco oprávnění nositelů jsou stanovena zcela přesně, rigidně a vynutitelně (stát musí zavést postupy prosazování práv umožňující účinné kroky vůči jakémukoliv porušování práv k duševnímu vlastnictví včetně opatření, která mají odrazující účinek vůči dalšímu porušování), práva uživatelů nejsou upravena vůbec, případně je stroze konstatováno, že postupy musí obsahovat ochranu proti zneužití (čl. 6).

Typické ustanovení ve prospěch majitelů kopírovacího monopolu a v neprospěch lidí je globální uzákonění institutu fiktivní škody (čl. 9 odst. 3). Fiktivní škoda umožňuje nositeli práv domáhat se na uživateli náhrady bez toho, aby prokázal skutečnou výši škody. Zatímco v občanském právu musíte výši každé škody řádně doložit, aby vám soud přiznal náhradu, nahrávacím korporacím stačí, aby požadovaly paušální částku. V České republice je dnes fiktivní škoda stanovena tak, že má držitel monopolu nárok na trojnásobek ceny, kterou by člověk musel zaplatit za licenci. Náhrada škody tak má na rozdíl od všech ostatních oblastí našeho soukromého práva funkci nejen reparační, ale také punitivní (trestnou). Princip fiktivní škody se smlouvou ACTA snaží prodejci duševního vlastnictví zakotvit na celém světě. Právě fiktivní škoda umožňují milionové pokuty středoškolákům, kteří sdílí písničky, a jiné exemplární tresty za škodu čistě virtuální.

Podle nového čl. 11 ACTA musí smluvní státy dát soudům pravomoc, aby mohly těm, kdo údajně porušují „duševní vlastnictví“ nařídit, aby udal všechny další osoby, které se na jeho činnosti podílely. Tato povinnost byla v TRIPS uvedena jako možnost pro smluvní státy. Podle této úpravy tak soud získává přístup k informacím v počítačích a může rozšiřovat postih za pirátské kopírování na další osoby.

Zničení je nejefektivnější způsob, jak naložit s pirátským zbožím

Články 10 a 20 mění dosavadní politiku TRIPS v tom, jak zacházet se zabaveným „pirátským“ zbožím. Dosud bylo obvyklé, že se zboží odstranilo z obchodních kanálů (čl. 46 TRIPS) a mohlo se dále využít pro veřejně prospěšné účely, jakmile se z něho sundala obchodní známka, například dát dětem v dětských domovech apod. Ostřejší znění ACTA však vyžaduje, aby s výjimkou mimořádných okolností bylo zboží zničeno. Pokud jde o knihy, které byly vydány bez povolení držitele kopírovacího monopolu, musely by být spáleny na náklady výrobce. Stejný osud by podle čl. 10 odst. 2 měl potkat i všechny nástroje a materiály, které jsou převážně využívány pro výrobu pirátského zboží, bez jakékoliv náhrady.

Evropská komise tuto politiku komentovala slovy: „Důraz na zničení pirátského zboží a padělaných materiálů odráží konsensus mezi stranami ACTA, že zničení je nejefektivnější řešení, jak naložit s tímto druhem ilegálních výrobků.“

Člověk by se snad mohl s nadsázkou považovat čl. 32, podle něhož je nutno „ničení zboží porušující copyright uskutečňovat v souladu se zákony a právními předpisy o otázkách životního prostředí,“ za jediný významný vklad zelené politiky do ryze informační smlouvy… Ve skutečnosti byl vklad zelených větší, protože politická skupina Greens/EFA v Evropském parlamentu si vyžádala odborné stanovisko, podle něhož je finální text ACTA v rozporu se současným standardem ochrany lidských práv a mezinárodními úmluvami, které je zakotvují.

Proti zneužití mimořádných postupů pro vynucování duševního vlastnictví obsahuje ACTA jen málo konkrétních pojistek. Jedna „pojistka“ je stanovena v čl. 12 odst. 5, který požaduje, aby v případě, kdy je zboží zadrženo a soud zjistí, že „práva k duševnímu vlastnictví nebyla porušena“, měl soud pravomoc přiznat odpůrci přiměřenou náhradu škody způsobené těmito opatřeními. To lze porovnat s pojistkami TRIPS, která stanoví, že v případě zneužití postupů pro vynucování „duševního vlastnictví“ má poškozený vždy právo na náhradu škody.

Kontroly počítačů a přehrávačů na hranicích jako „dobrá praxe“

Vyjednávací strany původně navrhovaly inspekce počítačů a přehrávačů na hranicích. Nakonec ustanovení o inspekci osobních zavazadel cestujících (včetně notebooků a mp3 přehrávačů) stanoví, že v případě malého rozsahu a nekomerční přepravy mohou státy od osobních kontrol upustit.

Jde o jedno z mnoha ustanovení, která jsou nepovinná, a přesto jsou v závazném právním textu obsažena. Na důvod se ptali akademici, kteří v lednu 2011 napsali Evropské komisi dopis se svými pochybnostmi ohledně ACTA. Evropská komise odpověděla, že ACTA popisuje „dobrou praxi“ signatářských zemí, které mají rozdílné právní řády, a že tato ustanovení mají smysl jako doporučení.

Česká republika o zavedení hraničních opatření podle čl. 14 odst. 2 podle ministerstva průmyslu a obchodu neuvažuje. Pokud ale pocestujete do zahraničí a na hranicích vám budou kvůli „duševnímu vlastnictví“ prohlížet počítač, či mp3 přehrávač, diplomatické protesty už nebudou možné. S ACTA totiž schvalujeme, že prohlížení notebooků na hranicích je „dobrá praxe“, ze které si máme brát příklad.

Změna standardu však má podle ACTA nastat u povinné kontroly „zboží obchodní povahy zasílaného v malých zásilkách.“ (čl. 14 odst. 1 ACTA). Špehování malých balíčků, které si lidé posílají, je přitom podle standardu TRIPS dobrovolné (čl. 60 TRIPS).  

Změny zavádí ACTA i u dodávek importu, exportu a tranzitu, kde může policie kontrolovat  libovolné podezřelé zboží z vlastní iniciativy (čl. 16 ACTA), zatímco podle TRIPS to bylo členským státům dáno jako možnost (čl. 58 TRIPS) s tím, že v řízení byly požadovány alespoň předběžné důkazy, že „zboží porušuje právo k duševnímu vlastnictví.“

Opatření na hranicích jsou dále konkretizována v čl. 29, který zahrnuje mezinárodní sledování dodávek, u nichž je podezření, že obsahují pirátské zboží. V případě opatření na základě žádosti nositele je zachována podmínka, aby vyšetřované zboží na první pohled porušovalo jeho práva.

Globální tresty za kopírování

Významnou částí ACTA je povinnost smluvních států stanovit přísné trestněprávní sankce za porušení kopírovacího monopolu. Je to patrné z ustanovení čl. 23 ACTA, který se na jiné monopoly než na obchodní známky a copyright nevztahuje (zeměpisné označení, průmyslové vzory, patenty).

ACTA podstatně rozšiřuje okruh jednání, za které musí smluvní státy ukládat trestní sankce. Dosavadní dohoda TRIPS měla pouze jediný odstavec, který se vztahoval pouze na copyright a na obchodní známky (čl. 61 TRIPS). ACTA ovšem vyžaduje tresty i za porušování práv výrobců, interpretů a vysílacích společností.

ACTA rozšiřuje trestní postihy v oblasti obchodních známek. Pro trestní postih už nebude třeba padělání známky, ale bude stačit úmyslné dovážení v komerčním měřítku. ACTA rovněž dává možnost státům postihovat natáčení filmů v kinech; kdo si kdekoliv na světě natočí kus filmu na mobil, páchá podle logiky ACTA trestný čin. Standardní postup podle ACTA bude jeho mobilní telefon zkonfiskovat a zničit.

Tresty by totiž podle čl. 24 odst. 3 ACTA měly být doprovázeny konfiskací  nebo zničením zboží nebo nástrojů a materiálu využívaných převážně při pirátském kopírování. Pro ty byla doposud stanovena podmínka, že se musí jednat o vhodný případ (čl. 61 TRIPS). I v případě ustanovení o úředních konfiskacích jsou odstraněny poslední zbytky rozumného vyvážení práv a povinností.

Zvláště nebezpečné je potom ustanovení, že soud může zabavit náhradní majetek až do výše, která odpovídá hodnotě majetku, který člověk „získal“ pirátským kopírováním (čl. 25 odst. 5). Pokud se tedy spojí toto ustanovení s fiktivními škodami (viz výše), může být na jeho základě středoškolským studentům za kopírování programů konfiskován veškerý majetek.

Ačkoliv komise tvrdí (str. 11), že se ACTA nijak nedotkne evropského práva, v odpovědích připouští, že žádné evropské právo, který by obsahovalo pětistránkovou část o trestech v ACTA, nezahrnuje. Ostatně je neobvyklé, že se trestněprávní ustanovení nacházejí v obchodní smlouvě, a to je také důvod, proč dohodu musí schválit všechny členské země EU.

Vynucování kopírovacího monopolu na Internetu

ACTA je první mezinárodní smlouvou o kopírování, která se dotýká Internetu. ACTA deklaruje, že smluvní státy musí vynucování monopolů provádět i v kyberprostoru (čl. 27 ACTA) a že musí zavést  „urychlená nápravná opatření,“ která zabrání porušování a opatření, která mají „odrazující účinek vůči dalšími porušování.“ To si lze představit prakticky jen jako blokování webových stránek a přísné tresty za porušení kopírovacího monopolu.

Pojistky proti zneužití jsou obsaženy ve druhém odstavci a jsou formulovány zcela nekonkrétně. Podle ACTA nesmí postupy vynucování vytvářet překážky zákonné činnosti a musí být v souladu se svobodou projevu, právem na spravedlivý proces a soukromím.

V celém textu není ani jediná zmínka o právu na přístup k informacím, jak požadovali v lednu akademici. Není ani stanovena pojistka, že státy nesmí odpojovat uživatele od Internetu a že každé omezení smí být nařízeno pouze nezávislým soudem. V praxi se tak budeme moci setkat s postupem „Třikrát a dost“, který používá v současné době Francie (HADOPI), která byla rovněž jedním z vyjednávacích států, nebo masivním blokováním internetových stránek, které uplatňuje Austrálie.

Pokud k tomu přidáme fakt, že podle šmírovací směrnice (data retention directive) musí být veškerá komunikace na Internetu archivována po dobu nejméně 6 měsíců, dostáváme ideální systém pro vynucování globálního kopírovacího monopolu na Internetu.

Hlavním nebezpečím je ovšem autoregulace ze strany poskytovatelů připojení, hostingu a dalších služeb v informační společnosti. ACTA v čl. 27 odst. 3 tlačí všechny podnikatele, aby „účinně řešili porušování práv.“ Znamená to, že náklady na vynucování a prosazování kopírovacího monopolu budou pod záminkou tohoto ustanovení přenášeny na ostatní podnikatele (poskytovatelé připojení musí podle čl. 27 odst 4 ACTA pomoci identifikovat uživatele pro účely vymáhání „duševního vlastnictví“).

Digital restrictions management (DRM)

Velkým problémem je stanovení zákazu „obcházení účinných technologických prostředků“, které jsou známy pod označením DRM. Jsou to technologie, které výrobci používají, aby lidem znesnadnili pořídit si kopie. Takovou technologií bylo kdysi i šifrování, které používají filmová DVD.

Speciální počítačové programy lidem umožňují kopírovat i data s DRM, aby si mohli v souladu se zákonem vytvořit záložní kopii nebo aby si písničku přehráli do počítače. ACTA vyžaduje, aby státy takové programy zakázaly a aby postihovaly jejich nabízení a prodej (čl. 27 odst. 5 až 7 ACTA). Podobně budou zakázány i programy, které nemají jiný komerčně významný účel něž je obcházení DRM.

Pokud bychom se doslova řídili tímto ustanovením a vzali v úvahu, že distribuce Linuxu jako Ubuntu jsou dostupné zdarma, spadal by tento operační systém (pokud by měl v sobě program na čtení DVD nebo obdobné nástroje) do kategorie zakázaných produktů a jeho šíření by bylo postihováno.

Ustanovení o DRM dále požadují, aby státy globálně postihovaly každého, kdo způsobí nebo usnadní porušení copyrightu tím, že odstraní nebo pozmění část DRM, nebo takto pozměněnou nahrávku dále rozšiřuje.

V případě České republiky by tedy na základě tohoto ustanovení byl postižen každý, kdo by si udělal screenshot z Českých státních norem (ČSN) nebo normy zbavené tohoto prvku rozšiřuje, byť pro osobní potřebu. Zákaz obcházení DRM proto míří přímo proti koncovým uživatelům.

Reklama na „duševní vlastnictví“

ACTA obsahuje několik dalších částí, které mají poskytovat zázemí k jejímu prosazování. Požaduje po úřadech, aby se specializovaly v odborných „znalostech“ prosazování duševního vlastnictví, shromažďovaly informace o přijatých postupech a vytvářely poradní skupiny, kde budou zasedat „nositelé práv a jiné významné zúčastněné strany“ (čl. 28 ACTA)

Jak vypadá taková pracovní skupina v praxi našich ministerstev, jsme viděli u ministerstva kultury, kdy se do přípravy nového kopírovacího zákona zapojili zástupci OSA, nositelé práv a výrobci kopírovacích přístrojů. Podobně jako u vyjednávání  ACTA tedy chyběli zástupci veřejnosti.

Role veřejnosti ve smlouvě ACTA stojí vůbec za pozornost. Úřady pro informování veřejnosti zveřejňovat informace o postupech prosazování „duševního vlastnictví“ a o svém „úsilí zajistit účinný systém prosazování a ochrany práv k duševnímu vlastnictví.“ (čl. 30 písm. c). U dohody, která byla odpočátku vyjednávána tajně, je poněkud paradoxní, že tento článek je nadepsán „Transparentnost“.

Následující článek po vládách požaduje, aby vedly kampaně o významu duševního vlastnictví. Podle čl. 31 totiž „každá smluvní strana přiměřeně podporuje přijetí opatření pro zlepšení informovanosti veřejnosti o významu prosazování práv k duševnímu vlastnictví a o nepříznivém dopadu porušování práv k duševnímu vlastnictví.“

Závěrečná ustanovení

Podle čl. 35 ACTA si státy na základě vzájemně dohodnutých podmínek budou pomáhat při budování kapacit v technických věcech při zlepšování prosazování práv k duševnímu vlastnictví, například při zvyšování povědomí veřejnosti o právech duševního vlastnictví a rozvoje vnitrostátních právních předpisů týkajících se duševního vlastnictví. Jinými slovy úředníci z USA nebo Japonska budou na základě ACTA školit ostatní země v tom, jaké mají přijímat zákony a vyhlášky.

Čl. 35 pak završuje systém ACTA zřízením výboru ACTA, který bude mít v působnosti mj. posuzovat všechny doplňky ACTA a přijímat nové členy ACTA. Dohoda předepisuje, že všechna vyjednávání by měla probíhat právě přes výbor:

„Výbor se snaží zabránit zbytečnému zdvojování svých činností a dalších mezinárodních snah v oblasti prosazování práv k duševnímu vlastnictví.“ (čl. 36 odst. 12)

To nasvědčuje tomu, že přijímání doplňků k ACTA bude probíhat stejně netransparentním způsobem jako vznik smlouvy samotné a že budou mít signatáři tendenci přenášet jednání z půdy Světové obchodní organizace na půdu výboru ACTA.

Podle čl. 40 vstupuje dohoda v platnost po ratifikaci šesti státy, dosud ji podepsaly Austrálie, Kanada, Japonsko, Jižní Korea, Maroko, Nový Zéland, Singapur a USA. Podrobné informace o způsobu ratifikace obsahuje článek na Lupě.

Závěr

Na závěr je na místě zamyslet se nad tím, z jakých pohnutek vlastně ACTA vznikla. ACTA vznikla především proto, že deklarace v její preambuli

„účinné prosazování práv k duševnímu vlastnictví je klíčové pro udržení hospodářského růstu ve všech odvětvích a celosvětově.“

neplatí. Praxe totiž ukazuje, že v řadě odvětví „duševní vlastnictví“ vůbec není potřeba (zemědělství, stravování). Čína navíc ukazuje, že i státy, které mají k duševnímu vlastnictví diametrálně odlišný přístup mohou zažívat prudký hospodářský růst. Kdyby platila teze, že prosazování duševního vlastnictví vede k hospodářskému růstu, rozvojové státy by ho vynucovaly dobrovolně bez nutnosti mezinárodních smluv.

Ve skutečnosti je tedy ACTA vyjednávána z jiného důvodu. „Duševní vlastnictví“ je zřejmě poslední oblast, ve které USA a do jisté míry i Evropská unie generují přebytek zahraničního obchodu. ACTA se tedy snaží pomocí narůstajících represí udržet převahu euroatlantické ekonomiky nad zbytkem světa. Krátkodobě to může být finančně výhodné (především pro majitele práv), ale dlouhodobě jde o neudržitelnou strategii.

Narůstající byrokracie spotřebovává zdroje, které by se daly využít produktivněji, patentové války stojí více peněz, než kolik činí výnosy z patentů, místo rozdávání zabaveného oblečení bezdomovcům se ho chystáme pálit a pro vynucení kopírovacího monopolu v digitálním prostředí se má zavádět orwellovský stát.

Protipirátská dohoda ACTA je dalším krokem na cestě, která povede buď k nesvobodě, nebo k úplnému, chaotickému zhroucení celého systému informačních monopolů. Zhoršení vztahů mezi „vyspělým“ a „třetím“ světem je potom další nutná konsekvence dohody.

Otázkou zůstává, proč se snažíme zakonzervovat minulost, místo toho, abychom se pokusili využít příležitosti, které otevírá informační věk, ve svůj prospěch. Jako cesta, kterou bychom se na diplomatickém poli měli vydat, se nabízí například vyjednání mezinárodní smlouvy o síťové neutralitě, anonymitě na síti a právu na přístup na Internet.

Dokumenty

• ACTA
• Názor evropských akademiků na ACTA
• Odpovědi Evropské komise
• Text of Urgent ACTA Communique – English (názor amerických akademiků proti ACTA)
• Dohoda ACTA: je podepsána, ale zdaleka ještě neplatí
• Opinion on the compatibility of the Anti-Counterfeiting Trade Agreement (ACTA) with the European Convention on Human Rights the EU Charter of Fundamental Rights

Zdroj: Pirátské Noviny